Myšlenky mi v hlavě víří,
jako na podzim poletující chmýří.
Vzpomínám na ten skvělý čas,
kdy jsem v hlavě slyšela jen Tvůj hlas.

Byla to doba skvělá
a já říkala, co jsem na srdci měla.
Nikdy nezapomenu na naše diskuze,
kdy jsem si ještě o Tobě, dělala iluze.

Kdy jsem Tvým slovům věřila,
ale už jsem se s tím dávno smířila.
Že ty jsi nedobytná pevnost, 
která mi málem vzala to  nejcenější, a to mou hrdost. 

A že, i když si skvělý iluzionista, 
tak jsi jen malý egoista. 
Že jsi člověk, který si mě nezaslouží, 
člověk co se živí jen svou lží. 

A jednou možná pochopíš, 
že s tím chováním, všechny, co tě milují ztratíš. 
Ale opravdu bych Ti přála, 
najít náruč, která by Tě opravdu hřála...