Tuhle báseň jsem psala hodně dávno a vždy, když si ji přečtu, tak se musím smát :D 

Stalo se mi něco tak strašného, 
že to ani nemůžu, dostat z mozku mého. 
Šíří se to do celého těla, jako panika, 
cítím, jak mi srdce zběsile utíká. 

A nelze tomu uniknout, 
je mi, jako by měl svět už zítra zaniknout. 
A pak se objeví všech slov skvost, 
ať žije kure*ská nadrženost. 

Někdy se mi tak moc ruce klepou
a pocit mám, že mě nohy neunesou. 
V hlavě mám jisté obrazy
a hlavní roli v nich hrají provazy. 

Mám tak živé představy, 
které jsou tak zvrácené, že se biju do hlavy. 
Budím se naprosto zpocená, 
kdy se stala tato situace tak vyhrocená.. 

Měla bych s tím něco rychle udělat, 
jinak se to určitě bude opakovat. 
A až ten problém vyřeším, 
do spokojeného spánku, se opět pohroužím.