Napjaté vztahy mezi mnou a mojí mámou jsem popsala již v jednom z předchozích článků. 

Bylo to takové - jednou dole, jednou nahoře, já jsem se spíš cítila v těch spodních sférách. Ale to jsem ještě netušila, co nám osud chystá na jedno léto před pár lety...

Rodiče se vrátili z dovolené z Kypru a pár dní nato jsme slavili narozeniny našeho nejmladšího synka. Bylo to přesně 9. 7. a v ten den mi máma říkala, že si na dovolené strhla opar, a protože neměla po ruce žádnou dezinfekci, tak si to mázla jelením lojem. Na to jsem odpověděla, že si nemyslím, že je to zrovna dostatečné ošetření rány na rtu, ale snad to bude v pořádku. 

Nebylo. Začalo to bolavým ramenem, s nímž šla máma na chirurgii, ale tam jí moc nepomohli. Pak začala bolest kolenou. A jelikož moje máma má práh bolesti snad ještě mnohem výš než já, vůbec nic nám neřekla, dál byla na chalupě a hlídala ségře psa. Nakonec už to ani ona nemohla vydržet, tak jsme se sešli u rodičů doma v Praze a já jsem ji prostě naložila a odvezla na pohotovost do Vinohradské nemocnice. Ségra hlídala děti. 

Nejdříve jsme začali na ortopedii. Docela trvalo, než na nás vůbec přišla řada. Pak nás doktor poslal na rentgen, načež nám bylo sděleno, že mámu bolí klouby asi kvůli artróze, o které přece už ví. Nicméně nás poslali na chirurgii (už tenkrát jsem nepochopila, proč zrovna tam). Dobrá, tak jsme tedy šly. Mámě už bylo opravdu zle, byla bílá jak stěna, na čele studený pot... a v čekárně dva lidi. A zase čekačka pár hodin. Když už tam máma začala omdlívat, klepla jsem na sestru (i přes mámin protest, abych to nedělala, že bude nepříjemná) a zeptala se, kdy přijdeme na řadu, že mámě je zle. Sestra na mě štěkla - jste v pořadí. A já už jsem se pomalu přestala ovládat, říkám - v pořadí za tím pánem, co přišel na vyndání stehů a slečnou, co už tady hodinu telefonuje?? Mámě je opravdu zle, dejte mi aspoň misku na zvracení, protože nevím, jestli to vydrží!

Po pár minutách nás vzali milostivě dovnitř. Mladý doktor měl hned jasno - to bude ta artróza. Máma se snažila mu z posledních sil naznačit, že jí navíc otekl a zčervenal krk. Prý to má asi ze sluníčka z dovolené! Zeptala jsem se, jestli nás nemůžou poslat někam, kde by mámě vzali krev, že jsem sice lajk, ale třeba by krevní obraz něco ukázal. Nic. Nicméně se do toho vložila jedna starší sestřička a pravila - pane doktore, to ale vypadá na zánět měkkých tkání.... Odcházeli jsme se zprávou - zánět měkkých tkání se s největší pravděpodobností vylučuje. A doporučením, ať jdeme na kožní. 

Na kožním cedule - z důvodu dovolené zavřeno, v akutních případech navštivte Vojenskou nemocnici. Já jsem chtěla, i když bylo asi 40 stupňů a lítaly jsme s mámou po areálu Vinohradské už asi pět hodin (máma na vozíku). Máma už neměla sílu. Řekla mi, ať jí v lékárně vyzvednu Aulin, který jí napsali na ortopedii a že pojedeme domů. Nakonec jsem se nechala ukecat a odvezla ji domů s tím, že kdyby se jí přitížilo, přijedu hned v noci nebo ráno a jedeme znovu. Byla jsem klidnější, když tam ségra zůstala. 

Druhý den jsem naložila prcka a přijela hned ráno. Ne, že to bylo zlé, bylo to strašné, tak jsem nedbala máminých poznámek - nemohla se už ani zvednout z postele a dojít na WC - a zavolala rychlou. Dámě na dispečinku jsem poměrně rychle vysvětlila, jak jsme dopadli ve špitále den předtím a už i ona mi oznámila, že toto chování doktorů nechápe, že nás měli poslat hned na internu, na krev a že tedy posílá kluky s RZ. Přijeli snad do deseti minut. Když viděli, v jakém je máma stavu, tak se úplně zhrozili. Dostat ji do sanitky nebylo snadné. Ale povedlo se, odjeli, ségra jela s ní (teď si vůbec nevybavím, jestli i táta) a já jsem zůstala s dětmi. 

Ségra se vrátila po pár hodinách s tím, že nikdo neví, co má s mámou dělat, protože nemá teplotu, CRP má v normě, nicméně ji tam nechali na interně. 

Po poloprodělé noci jsme se sešli se sestrou a její rodinkou u nás doma.. volala do nemocnice a málem se zhroutila, protože ji bylo řečeno, že mámě najednou vylítla horečka asi na 42 stupňů, CRP přes 350 a upadla do kómatu. Převezli ji na ÁRO, museli ji zaintubovat a aktuální stav - septický šok. 

Hned odpoledne jsme tam s tátou a ségrou jeli. Doktor, který měl službu nám sdělil, že máma má sepsi a že jí dávají tak 20 procent přežití. Ségra začala omdlívat, tak jsme radši vypadli na vzduch. 

Začala hra o čas a o naději, že je máma silná a že to zvládne. Vidět ji na všech těch přístrojích a hadičkách bylo šílené, a to jsem si myslela, že už jsem toho se starším synkem v Motole zažila dost. Nejhorší bylo, že táta byl totálně přešlý a ségra brečela a pořád mi říkala - že máma neumře, Naty nemůže ztratit babičku. 

Prořvala a probděla jsem spoustu nocí. A doufala, že to všichni všechno dáme. Střídali jsme se u mámy, nejčastěji jsem chodila já (z práce) a táta. Ségra měla v té době půlroční holčičku a taky nikdo nechtěl riskovat, že bude zase omdlévat. 

Musím říct, že ač to byla strašně těžká doba, fungovali jsme skvěle. Jezdii jsme na chalupu, já jsem zavařovala všechno, co jsem tam našla, od rajčat až po meruňky a bylo to pro mě v tu dobu nejlepší odreagování. Ségra zase tátovi pomáhala s účty a administrativou. Na střídačku jsme mu vařily, aby nemusel trávit čas v hospodě. 

A já jsem chodila za mámou ob-den a vyprávěla jí, co děláme, jak se všichni mají, že se nemusí o nic bát, protože se o všechno staráme, jak jsem zavařovala na chalupě a tak. A vždycky jsem měla pocit, že na to reaguje. Táta mi říkal - prosím tě, to je zbytečné, stejně tě neslyší...ale stejně mi to nedalo. 

Byly to dlouhé týdny. Mámě střídavě selhávaly ledviny, plíce, lítal jí tlak nahoru a dolů.. museli jí odstranit část znekrotizované části u krku... a zkoušet různá širokospektrá antibiotika. A čekat.

Nicméně jednoho dne nám její ošetřující lékařka řekla - vykultivovali jsme druh zlatého stafylokoka a dáme cílená antibiotika přímo na něj. A finální diagnóza? Těžký ZÁNĚT MĚKKÝCH TKÁNĺ!!!

Nezbývalo pak zase jen čekat, jestli se stane zázrak. 

Jednou jsem takhle přišla za mámou a byla přestěhována jinde, protože v horních patrech se malovalo. Přišla jsem dolů a .. máma měla otevřené oči! První úspěch. Mluvila jsem na ni a ona zírala pořád do stroůu. A až když jsem se neovládla a rozbrečela se, najednou ty oči zaměřila na mě... 

Pak se její stav začal postupně lepšit. Sice jí museli udělat tracheostomii, ale aspoň se ustálil tlak a teplota. Potom zůstala bez dialýzy. Nemohla mluvit, ale už nás vnímala a postupně začala s rehabilitační cvičit prsty (psát). Jinak byla po těch dvou měsících ležení a ochablých svalů prostě ležák. A to jsme byli rádi, že za celou dobu měla jen dvě malé proleženiny. 

A zase... jsem jednoho dne přišla, řekla AHOJ MAMI.. a z postele se ozvalo - AHOJ. To si snad neumí představit nikdo, komu nevstal člen rodiny z mrtvých, co jsem v tu chvíli měla za pocity. A já je prožívala podruhé za život....

Jak se postupně mámin stav lepšil, po ÁRU následovala JIPka a pak klasická interna. V tu dobu začal hon na rehabilitační zařízení. A byl to těžký boj. Já sama jsem jich obvolala a obeslala snad 40. Nepochybuji o tom, že zbylí členové rodiny měli také snahu. A pak jsem najednou - díky své práci - sehnala i rehabilitace, i polohovací postel. Oboje díky svý zákaznicím z pedikúry. 

Protože ale na rehabilitace mámu nemohli vzít hned a v nemocnici potřebovali lůžko, byla nucena zažít 14 příšerných dní na LDN v Třebotově a musím říct, že byť jsem tam byla za ní párkrát, byla to i pro mě noční můra. Pět ženských v pokoji, kde nebyl vzduch, čpěla tam moč a protékající bércové vředy jedné z pacientek.. a dvě sestry na celé patro - asi 40ti lidí. Po první návštěvě jsem přijela domů a řekla sestře, že mámu musíme dostat co nejdřív pryč, protože tohle je naprostá hrůza. 

Pak se stalo štěstí v neštěstí - máma dostala průjem, a protože se jí zvedlo CRP, odvezli ji opět do nemocnice. A odtamtud už šla rovnou do Chval, kde už jsme díky mé zákaznici měli předdomluvený příjem. A primářce v Třebotově jsem - když jsme mámě vyzvedávali věci - řekla svoje. 

Zbytek už nebudu rozvádět do detailů. Máma strávila ve Chvalech při prvním pobytu cca 3 měsíce. A díky milým sestřičkám a rehabilitační drezúře ji v tu dobu dokázali z ležáka dostat do sedu. Sice pořád necítila jednu nohu a tako to, když se jí chtělo na WC a musela mít pleny, ale už dokázala sedět na posteli či na vozíku. 

Po převozu domů jsme ještě sehnali pečovatelku, která s ní chodila domů cvičit a masírovat nohy. A víkendy jsme se ségrou střídaly tátu, který se o mámu staral přes týden (jakožto OSVČ s kanceláří doma si to mohl dovolit, ale stejně jsem ho za to obdivovala a obdivuji), aby se mohl jet odreagovat na chalupu. 

V té době byla máma jiná. Taková pokorná. Možná i proto, že jsem ji vyměňovala pytlík s močí, přebalovala pleny a masírovala nohy. Jak se lepšila a lepšila (i když aktuální stav je stejně vozík, byť dokáře pomocí francouzských holí dojít aspoň už na WC), vlastně se všechno vrátilo do starých kolejí. 

Aktuálně už mě nepotřebuje. A i když mi můj muž průběžně říkal - nepřeháněj to, stejně uvidíš, až se zotaví, tak to bude tam, co dřív - nelituju ničeho v pomoci k ní. Udělala bych to znovu. Sice ty vztahy mezi námi vždycky drhly, ale jak jednou řekla sestra - je to naše matka, jinou nemáme. 

PS: Máma mi pak říkala, že vnímala všechno, co jsem jí vykládala. A že dokázala rozlišovat hlasy podle toho, kdo tam byl. Takže to funguje :-)