Vlastně bych mohla psát o dvou podobně nastavených jedincích. Ale o matce jsem už tu něco naznačila. Navíc tam je to pro mě vyřešené - před 4 lety se ode mě odstřihla (i když okolí tvrdí něco jiného, předvádí emocionální divadlo ukřivděné maminky na vozíčku a hází na mě špínu, byť jsem se celý život mohla přetrhnout, abych se jí zavděčila a věnovala mi aspoň trošku lásky).

Bohužel, díky tomu módu, v němž jsem půl života žila, jsem získala zkreslenou představu života a vztahů a možná i proto jsem se dostala do stadia, v němž se aktuálně nacházím.

Ten mód je o tom, že má člověk mylnou představu, že musí neustále žadonit o lásku, přetrhnout se, dělat vše, co drubému na očích vidí, aby ho ten druhý MILOVAL.

Ale není to hned. Když totiž narazíte na narcistu (zkratka N), hned ho rozhodně nepoznáte, pokud jste na problematiku ohledně NPO nikdy dříve nenarazili. 

 ...

Poprvé jsem ho viděla na diskotéce, kam mě vytáhla kamarádka, že jsem prý moc smutná. Nepadl mi do oka hned jako chlap, ale byl to takový milý nesmělý kluk. Byl tam též s kamarádem. Sedli si k našemu stolu a za chvíli jsme se dali do řeči. Bavili se, tančili, dokonce mi nechal zahrát písničku od mých milovaných Elánů. 

(pro začátek mu budu říkat pan M.)

Poté, co jsem se vytratila, abych stihla noční tramvaj, běžel za mnou a vyžádal si telefon. Řekla jsem mu, že jsem vdaná a on na to - no a co, na kafe snad jít můžeme,ne? Chce se mi napsat, že jsem se tenkrát na to měla vykašlat, odjet a rozhodně nereagovat na jeho SMS. 

Ano, na to kafe jsem šla. A ne jen na jedno. Byl milý, vtipný, koukal na mě jak na Madonnu, lichotil mi, dobýval mě a moje srdce, bohužel, dobyl. A pak mě ze dne na den opustil pro Američanku, kterou poznal v jednom pražském baru. 

Začala jsem se dávat dohromady a byla ráda, že mám po svém boku skvělého hodného chlapa, i když jsem v té době měla pocit, že je nuda a že na válení se u TV mám ve 30ti ještě spoustu času. A byla jsem za něj ráda ještě mnohe víc, když v srpnu toho roku, kdy jsem se přestala vídat s mým diskotékovým známým, můj synek vážně onemocněl a on stál rok při mě a pomáhal nám, jak mohl, abych mohla být se synem v nemocnici a ještě se staral o naši, tehdy tříletou, dceru. 

Jenže pan M. se zase začal ozývat. I když jsem mu neodpovídala na zprávy, i když jsem mu nebrala telefony, vydržel to třičtvrtě roku. Syn se začal zotavovat, můj život se začal pomalu dostávat do původních kolejí. Takže když od pana M. přišla pozvánka na kafe, přijala jsem. Říkala jsem si - proč ne, nemám co ztratit, už mě přece nemůže dostat. Jak jsem se spletla! 

Stála na určeném místě schůzky se slunečnicí a jen jsem mu koukla do očí, věděla jsem, že jsem prostě... v háji. A když mi řekl, že jeho táta onemocněl rakovinou, namotal mě v tu chvíli ještě víc, protože jako totální empat a člověk, který se synem prošel něčím podobným, jsem si uměla představit, jak mu asi je. 

A tak jsme se začali vídat znovu. Dělal to chytře. Protože ve mně vzbudil totální důvěru, svěřovala jsem se mu se vším. Věděl, že mám doma sice hodného chlapa, ale že je, řekněme...líný. Že já jsem živel a potřebuju neustálou akci a vzrušení. A tak mě začal brát na výlety. Sedla jsem do auta, hodil mi na klín mapu a řekl - kam zapíchneš prst, tam pojedeme na výlet. U benzínky mi koupil láhev vína... já dala nohy na palubku ...a jelo se. Neustále mi lichotil a říkal, jak jsem krásná, sexy a jak mi ty šatičky sluší. A pak začal brát na výlety i moje děti. Zbláznila jsem se nejen já, ale dostal se pod kůži i jim. 

A tak jsem jednoho dne z výletu přišla za manželem s tím, že se chci rozvést..... Dneska bych si za to nejradši nafackovala.