Snažím se usnout, ale nejde mi to. Je tu ticho a klid, konečně chvilka klidu pro mě. V tuhle vražednou hodinu po mně nikdo nic nechce, nic nepotřebuje, nemusím s nikým nic řešit, nic poslouchat, nikomu nic vysvětlovat. Jsem tu sama se sebou. A je mi všelijak. 

Od té doby, co onemocněl můj nejstarší syn, pořád něco musím. Musím být statečná, musím být silná, musím být máma, musím být příjemná v práci, musím být spolehlivá...milující, chápavá, prostě pořád být v nějaké roli. Ne, rozhodně mě neobtěžuje být milující máma. Je to krásné, mít skvělé děti, které jsou dobrými lidmi a jsem na ně pyšná. Je skvělé dělat práci, kterou mám ráda a která mě i po 17ti letech stále baví. Ale...

Jsem tu pro děti. Pro lidi. Pro přátele, pro lásky, pro děti. A co já? Zajímá opravdu někoho, co cítím, jak se cítím, jak mi je, co potřebuju??

Život je tak krátký a já jsem tolik let žila pro to, abych uspokojovala potřeby druhých. Ne, neobtěžovalo mě to, nevadilo mi to, ale .. sejmulo mě to. Protože, i když žiju a čerpám hodně z toho, že jsou lidé kolem mě spokojení a štastní, cítím se vnitřně naprosto rozbitá. Občas se ponořím do totální sebelítosti a říkám si - proč. Proč zrovna já jsem musela strávit tolik měsíců s dítětem s leukémií (a nezhroutit se). Proč zrovna já mám další dítě autistu. Proč já jsem byla tak slepá a žila roky s narcistickým manipulátorem. Proč zrovna mě matka nikdy nedokázala milovat (i když jsem celé roky dělala všechno, co chtěla, když byla vážně nemocná, lítala za ní do nemocnice a byť byla v komatu, mluvila na ní, masírovala jí, aby neměla proleženiny, bojovala za to, aby měla nejlepší péči a sehnala jí rehabilitace a přebalovala jí, když si chtěl táta taky jen trochu odfrknout a nebýt pro ní v bytě 24/7). 

Proč mě můj muž nikdy nedokázal docenit a i když jsem se snažila dělat maximum pro to, abych byla ta nejlepší máma, manželka, hospodyně, uklízečka, zahradnice, milenka... stejně to neocenil. 

Proč se cítím jak vymačkaný citron, jako roboticky fungující schránka člověka. 

Vždycky jsem byla snílek, romantická duše toužící po lásce a citové i fyzické blízkosti a tvrdila jsem, že láska je víc, než materiální hodnoty. Táta mi říkával - lásky se ale nenajíš. Já vím, že je to pravda, že peníze vládnou světem a bez nich člověk nic moc nemůže. Ale i když mi je tolik let, co je, stejně jsem pořád ten naivní snílek a věřím, že láska je víc než ty prachy. I když je člověk potřebuje, aby přežil, fungoval, bydlel a tak. 

Potřebuji ji. Tu lásku. Nejen platonicky, ale i fyzicky. Potřebuji to spojení duší i těl. Ale upřímně, bez přetvářky a lží, bez manipulací a her na ..... na co vlastně?

Jsem taky jen člověk, který potřebuje obejmout, políbit, pomilovat. Nepotřebuji k životu šperky, drahé oblečení, auta, baráky a luxusní dovolené. 

Jsem jen holka, která chce milovat a být milována. Upřímně, jak to jen jde....a pak ... zvládnu všechno na světě.