Aspoň to tak vypadá, když stojím na zastávce, čekám na šalinu, která se už blíží, a co nevidím? Dvacet metrů ode mě babička o hůlce, která se chudinka sotva plouží, najednou zpozorní- a nabere takovou rychlost, že na to jen koukám s vyvalenýma očima. Hůlku drží v ruce jen tak, aby se neřeklo, a peláší honem k zastávce, aby jí šalina neujela. Nikdy bych nevěřila, že staří lidé, a ještě ke všemu o holi, dokážou vyvinout takovou rychlost. Já, s těžkou aktovkou na zádech, bych jim nejspíš sotva stačila.

Čím to je? Došlo zde najednou k zázračnému uzdravení? Navíc to rozhodně není ojedinělý případ, vídám to téměř denně a stále mě to udivuje, a abych pravdu řekla, trochu i uvádí do rozpaků. Já totiž většinou šalinu nedobíhám. Za prvé proto, že při běhu vypadám jako pako, a za druhé proto, že mi nedělá problém si ty dvě minutky počkat na další. A když pak vidím ty běžící důchodce, připadám si skoro zahanbeně. Ale pak si vždycky řeknu, že přece nikam nechvátám, mám dost času a nemusím do té šaliny vlítnout s jazykem na vestě a funět ještě po pěti minutách, ale že můžu vkročit dovnitř důstojně a s normální tepovou frekvencí. Někdy se vyplatí nepospíchat, vždyť kolem nás je tolik krásných věcí a i čekání na zastávce může být příjemným zážitkem, stačí pozorovat lidi a věci kolem sebe, divili byste se, kolik zajímavostí už jsem takhle viděla, věcí, kterých bych si ve spěchu vůbec nevšimla.

I když se musím přiznat, že čekat v těchhle mrazech na zastávce není žádný med. Takže minulý týden, ač vypadajíc jako pako, jsem si párkrát za tou šalinou popoběhla :D