Takže po delší době sem opět dávám krátkou povídku. Byla napsána už dříve, ale okolnosti tomu chtěly, že ten, pro koho byla určená si ji již nepřečetl, tak ji hodím alespoň sem. Zároveň upozorňuji, že nejsem žádná spisovatelka, takže je na to třeba brát zřetel, abyste to přežili bez úhony

"Tak kam půjdeme?" byla jeho první otázka. "Co takhle někam na jídlo?" Nebyl proti, tak zapadli do nejbližší restaurace. "Nevíš, jak tady vaří? Usmála se. "Tak to fakt netuším. Necháme se překvapit." Podívala se na něj a přemýšlela, jak začít hovor. "Jakou jsi měl cestu?" "Šlo to." No tak to bude ještě veselý, mohla by se zeptat třeba na počasí, to je takové neutrální téma. Měla co dělat, aby se nerozesmála. Vzpomněla si, jak se začala smát tátovi ve chvíli, když jí něco vyčítal. To pak byl tanec. Byla nervozní a ten kluk naproti je na tom asi stejně, ale věděl, že ona není moc hovorná. U stolu se objevil číšník. "Vybrali jste si něco?" "Ano, pro mě horkou čokoládu. Děkuji" vyhrkla rychle. Neušly jí otazníky v jeho očích. Objednal si také jen pití. "Hele, neříkala jsi na jídlo? Mám docela hlad." "Mohl sis objednat, nikdo ti nebránil." Překvapeně se na ni podíval. "To tady mám jíst sám?" Tón jeho hlasu ji varoval, že ho začíná vytáčet. A správně. Za tohle by ji nejradši přizabil. Měl sto chutí si to jídlo objednat, pak si jen povzdychl. Dopili, zaplatili a vyšli ven. Byla už tma, ale bylo teplo. "A kam teď?" "Počkej, uvidíš." Vzala ho za ruku. Byla ráda, že jí nevidí do obličeje, nechtěla, aby poznal, jak moc jí ten dotyk udělal dobře. Táhla ho uličkami až někam na kraj města. Sem tam nějaký domek, jinak samá pole. Zastavili před živým plotem. "Podívej, to je krása" hleděla zasněně někam dopředu. "Co, tohle křoví?" "Ale ne, to za ním." "Ten barák?" "Níž." Pak to uviděl. Bazén. "Takovej bys chtěla?" zeptal se s nevinným úsměvem na tváři. Otočila se k němu. "Nechceš se vykoupat?" "Já si plavky nevzal, ty jo?" "Ne, ale plavky nepotřebuješ." "A co když nás chytí, nebo mají třeba psa?" "Bojíš se?" Váhal. Bylo teplo, voda by mu nevadila, ale vadila mu představa, že před někým nebo něčím utíká. "Tak jdeme" souhlasil nakonec. Obešli živý plot a přelezli přes kamenou zídku. Nikde se nic nepohnulo. Najednou se obrátila. "Teoreticky, do vody bys měl jít nejdřív ty. Kde vezmu jistotu, že až se svléknu a budu tam, že ty uděláš to samé?" Nadechl se, aby jí odpověděl. "Dobře, nedívej se, půjdu první. " Jejímu přání vyhověl. "Už můžu?" zeptal se, když uslyšel šplouchnutí. "Jasan." "Teď se otoč ty." Poslušně upřela svůj pohled na opačnou stranu a ponořila se pod vodu. Když se vynořila, zeptala se "hotovo?". Odpovědí jí bylo ticho a pak ucítila něčí ruce na svém pase. "Hotovo." Prudce se otočila. "Víš, jak jsi mě vyděsil? To ti přijde vtipný?" Usmíval se. "Jo, přijde." Uvědomila si, že ji pořád drží za pas. Položila mu ruce na ramena a její pohled se vpíjel do jeho očí. Přitáhnul si ji blíž k sobě. "Tohle už není bezpečná vzdálenost" zašeptala. Mlčel a jen se na ni díval. Prsty se dotkla jeho tváře a roztírala po ní drobounké kapičky vody. Sklonil se k ní a lehce ji políbil. Po zádech jí přejel mráz. Rty se dotkla jeho krku a pomalu po něm sjížděla. Zuby občas jemně stiskla jeho kůži. Za chviličku se vrátila k jeho ústům a opatrně vklouzla jazykem mezi jeho rty. Vnímala teplo jeho těla, nechala své prsty tančit po jeho zádech a vychutnávala si každičký okamžik strávený s ním, jakoby měl být tím posledním...

Otevřela oči. Chvíli trvalo, než si zvykla na tmu kolem sebe. Pak si vzpomněla, že leží ve své posteli. Sama, kluk ze sna tam nebyl. Stejně jako nebyl ani bazén, ani polibek. Po tvářích jí začaly stékat slzy. Nevěděla proč, snad to bylo tím, že si přála, aby snění nebylo jen sněním. Pak přes sebe znovu přetáhla peřinu a zavřela oči. Třeba se ten sen vrátí...