Sodu, dostávám sodu... a hned z několika stran... sype se toho na mě čím dál víc... Čekám, kdy přijde nějaká pořádná vlna deprese, protože zatím mi je akorát smutno. A začínám být apatická.  Už se nebouřím, nesnažím se chápat ani řešit, nebrečím, nenadávám, prostě nic. Je mi to všechno jedno. Tenhle stav jsem u sebe nezažila už dlouho. Vlastně ani nevím, jestli jsem ho už někdy zažila. Navenek se snaží být člověk alespoň trochu normální, ale uvnitř není nic.  Absolutní netečnost. Jen nevím, je-li to dobře nebo špatně. A i to je mi fuk, protože ono to nějak dopadne... vždycky všechno nějak dopadne... bla, bla, bláá konec sentimentu, vy si to nějak přeberete, šikulky moje.

Tak a dám vám sem jednu písničku, už jsem ji tu kdysi dávno měla a teď jsem na ni našla super klip, který je z filmu August Rush (u nás je ale více znám pod jiným jménem). Sice jsem ho neviděla, ale vím, že by se mi líbil.