Pochybnosti
Nejbolestnější je vedle někoho sedět, jen tak se ho letmo dotýkat, plakat pro něj po nocích, ale vědět, že ho nikdy nemůžeme mít...
Dřímám v křesle, když ticho domova protne zvonění zvonku. No zvonění, spíš parádní ječák. Mrknu na hodiny a zděsím se. Jé, má přijet kamarádka a já si tu vyspávám. Vylítnu z vyhřátého místečka jako po uštknutí hadem a běžím otevřít dveře. Kamarádka Lucka se vřítí dovnitř jako velká voda. "Ahooooj kočko, ti řeknu jedu sem a takovýho debila jsem potkala..." sype ze sebe a já nestačím vnímat. "Kafe nebo čaj?" přerušuji vodopád slov. "Čaj holka, kafe jsem už měla." Připravím hrníčky, na talířek krájím buchtu, kterou jsem po dlouhé době upekla. Když zaleju sáčky horkou vodou, usedáme do obýváku.
"No povídej, co nového, co Alex?" "V pohodě, moc se teď nevídáme." Lucka zbystří. "Uniklo mi něco? Už se nemilujete?" "Ale jo" odpovídám neochotně a radši bych změnila téma. "No to vidím, provedl ti něco?" nepřestává vyzvídat kamarádka. "Neprovedl." "No tak co se děje?" "Já nevím. Vím, že ho miluju, že on miluje mě...snad." "Jak snad?" Přemýšlím, jestli jí mám říct, že ačkoliv, když jsem s Alexem, jsem moc šťastná, občas řekne něco, co mi prostě smaže úsměv z tváře. Přemýšlím asi moc dlouho, protože se Lucka zase ozvývá. "Ty mu nevěříš." Není to otázka, je to konstatování. "Ale věřím, jen občas prostě pochybuju.." přiznávám nahlas, ale na svou obranu hned dodávám, že u něj to s tou důvěrou ve mně také není žádná sláva. "Holka já se ti divím. Máš přítele, on je taky zadanej, vůbec bych to neřešila. Ten kluk není tvůj, mělo by ti být jedno, kde je, s kým je a co dělá. Prostě se přes to přenes, ono to nějak dopadne." "Já se snažím to takhle brát a většinou to tak i beru, ale jsou chvíle, kdy prostě...kdy prostě žárlím. Kdyby ten vztah byl v trochu jiné rovině, tak by nebyl vůbec žádný problém, ale takhle..." Takhle když mě začně něco trápit, tak se prostě stáhnu a uzavřu se do sebe, dodávám v duchu.
Bezmyšlenkovitě míchám lžičkou ve vychladlém čaji, když Lucka vyhrkne další, pro mě nečekanou otázku. "Už jste spolu spali?" Obrátím očí v sloup. "Jéžiš, néééé." Tohle je pro ni zcela nepochopitelné. "Jak to?" "No ublížilo by to hodně lidem, na kterých mi záleží a pak ty výčitky svědomí." "Výmluvy, výmluvy, výmluvy, spíš nebyla příležitost, tak jak známo dělá zloděje" směje se čertovsky kamarádka. "Nejsem ty" vracím jí její malou podpásovku. "No tak hezká jako já fakt nejsi" směje se dál. "Ne teď vážně, ty jsi prostě moc hodná, moc se ohlížíš na druhé, trošku si toho života užij." "Ale víš, že já na nějaké střídání chlapů a podvádění nejsem."
Lucka náhle mění téma. "Viděla jsi tu fotku toho kluka, co jsem ti poslala?" "Jo, nový kamarád, co taky rád?" povídám jí rozverně. "A kamarádka musí dát...jen já nemusím." Sebevědomí z ní jen čiší. "Líbíš se mu." "Komu?" "Tomu klukovi." Nechápavě na ni civím. "Co? Jak se mu můžu líbit, když se neznáme?" "Poslala jsem mu tvou fotku, říkala jsem si, kdyby ti dva byli málo, tak abys měla ještě jednoho v záloze..." Dál už nemá čas povídat, protože jsem po ní mrštila ozdobný polštářek z gauče. "Nechci seznamovat s dalšími pány tvorstva" s těmito slovy po ní házím další vyšívaný kousek. A pak obě propukáme v hlasitý smích...
