Setkání

14. 07 2011 | 19.56

...dlouho jsem nic nenapsala a i tahle povídka je ze šuplíku... kdysi jsem ji zveřejnila na jiném webu a pod pseudonymem...

Venku bylo deštivo a v duchu nadával povinnostem, které ho vyhnaly z tepla domova. Déšť měl rád, ale dnes se od rána necítil dobře. Pomalu se do něj pouštěla zimnice, už se viděl s teplým čajem v posteli. Když míjel autobusovou zastávku, všiml si mladé dívky choulící se pod deštníkem. Zastavil se a chvíli ji pozoroval. Vypadala smutně a opuštěně. Přišla mu povědomá. Pak si vzpomněl. Jasně, znal ji. Nikdy se sice osobně nesetkali, ale věděl o koho jde. Kdysi k sobě měli docela blízko. Kdysi ji mohl mít. Jenže ve skutečnosti... o ni nestál. A i přesto všechno ho svým způsobem přitahovala.

Teď s ní mohl promluvit, stačilo jen přejít silnici a oslovit ji. Ale proč bys to dělal? ptal se sám sebe. Nic pro tebe neznamená, nech ji jít jako tenkrát.

K zastávce přijel autobus a dívka do něj nastoupila. Sedla si k oknu, takže na ni viděl. Náhle se otočila přímo k němu a jejich pohledy se střetly. V očích se jí zračil úžas. Položila dlaň na okno a začala pohybovat rty. Nevěděl, co říká. Jen si uvědomil, že musí za ní, že s ní musí mluvit. Ale nohy ho přestaly poslouchat. Stál ztuhle na místě a zoufale sledoval odjíždějící autobus... A déšť smýval stopy slz na jeho tváři...