...je to u mě jako u slzavého oudolí, tak jsem se rozhodla sestavit si motivační plán... Ale o tom někdy příště...

Dnes jsou na řadě dětičky. Rostou krásně do výšky, Alča už dosahuje k mým koňadrám, zatímco já se nejspíš scvrkávám a za chvíli ze mě bude ošklivej trpajzlík. Nevím, jestli jsem už někde zmiňovala, že Alča měla na výzo samé jedničky a k tomu vyfásla pochvalu za vzorné chování a přípravu do školy. Fakt nevím, po kom to dítě je. Jo a jestli si někdo myslí, tak jak jsem si to myslela já, že jedničky v první třídě jsou tak trochu samozřejmost, tak můžu zodpovědně říct, že nejsou. Poslední dva dny jí píšu vzkazy na papírek do penálu a ona mi odepisuje. Dohodli jsme se, že takhle zkusíme pohádku, já dám úvod a ona napíše pokračování. Cvičí si tak čtení a psaní. Tvrdohlavá je ovšem jako beran, žije tak trochu ve svém světě (to má po mně). Tuhle si paní vychovatelka v družině posteskla, že Alča nechce jako jediná tančit na vystoupení, které připravuje na den matek. Když jsem se Alenky ptala, proč nechce, když ve školce se zapojovala, tak mi jen řekla: "Tam to bylo povinný, tady nemusím. A nechci, aby mě někdo na pódiu fotil." Co dodat.  Co se týká vejžblechtů, tak ty má holka někdy slušný. Tuhle jsem upekla bábovku a když jsem jí upozornila na to, ať mi na ní nechodí, tak jen odvětila: "když já jí nemůžu oddolat"  Nebo proti školce je dům na prodej. A Alča se mě ptala, jestli bude na prodej až bude velká. Já jí povídám, že nejspíš nebude. Tak jen smutně odpověděla: "a kde já teď mám hledat jinej."  Netušila jsem, že chce vzít tak brzy kramle. A poslední věc, která mě dostala (ti, co mám na FB možná vědí): jedeme autem, děti se hádají, tak ji povídám: "Ještě se hádejte dlouho a vysadím vás tady." Alča: "Klidně." Já: brzdím. Děti obě najednou: "Nééééé."  Pak následuje mé vyprávění o tom, že co kdyby je něko naložil a unesl (Alča by si prý zavolala pomoc mobilem - mobil do školy nenosí) a že můžou být rádi, že mají za rodiče nás, že jsou rodiče, kteří své děti různě týrají - následoval výklad, jak, přiměřeně jejich věku samozřejmě. Pak nastalo ticho. Po chvíli Alča povídá: "Ale chcípnout hlady bys mě nechala, když mi pořád na svačinu dáváš rohlík se sejrem."  Prakticky nic jiného na rohlík nechce, tak ještě nutelu. Jo a k Vánocům chce jediný dárek: tablet.

Jiříček je zlato, ale kapánek rozmazlenej. Kapánek víc, i když teď už se snažíme být přísnější i na něj, nejen na Alču, která na něj doplácela. Do školky chodí rád, kupodivu se chová i slušně. Většinou. Měli jsme problémy s pindíkem (moudří vědí ), nešel stáhnout, tak mu to dělal doktor. Nebudu vám popisovat, jak jsme ho pár dní po tom chytali za ruce a za nohy a jak před námi utíkal a prosil, ať ho necháme být a jak jsme se kvůli tomu s Jirkou dohadovali. Můžu vám říct, že srdce mi to mohlo utrhnout. Důležité je, že teď si ho stáhne už i sám. Řekla bych, že by to mělo jít ještě o kousíček níž, ale i tak spokojenost veliká. Mazel je to větší než Alča, ta musí mít na mazlení náladu. Ráno mi vždycky dá pusu a já říkám, že teď budu mít krásnej půl dne. Když mi dá pusu i Alča, tak mám krásnej den celej. Jsou to prostě zlatíčka.

Koukám, že jsem se rozpsala, tak je čas to zabalit. Známo jest, že dlouhé články se čtou špatně.  Dobrou noc, drahouškové