Už dlouho jsem nic nenapsala... Většinou není čas. A když už je, tak není chuť. 

Poslední dobou mi hapruje zdraví. Po šíleném kvasinkovém zánětu (cháchá), kdy si dnes mám volat pro výsledky, se dostavily křeče žaludku. A mám obavu, že to samo od sebe asi nepřejde (cháchá). 

V práci je toho poměrně dost. Chybí nám dvě kolegyně. Takže padáme na hubu pracujeme od nevidím do nevidím (jinak všechna čest nadřízenému, dělá vše proto, aby nám to ulehčil). Ale v pondělí by se to snad konečně mělo zlepšit, měl by nastoupit nový pracovník a kolegyně, která marodila, by se také měla vrátit. Smlouvu mám do konce roku. Co bude dál, ví jen nadřízený bůh. 

A co děti? Mají si kde hrát? Mají. Při hraní většinou zlobí. Alenka chodí na gymnastiku. Třikrát týdně, hodina a půl. Jiříček na florbal. Dvakrát týdně, hodina. Obě děti to baví. Maminku už méně, neboť domů se vrací až kolem půl šesté. A o platbách za tyto aktivity ani nemluvím. Ale co. Pro děti by člověk klidně i umřel. Alča ve škole dobrý. Nevím, jestli jsem tady psala o bojích s ředitelkou, kdy jsme jako rodiče žádali, aby jim zůstala paní učitelka, co je měla v první a druhé třídě. Kráva ředitelka byla proti. Tak dostali novou paní učitelku, kterou ředitelka přijala. Nová paní učitelka je těhotná, takže třetí třídu nedodělá. Se u nás moc dlouho nezdržela. 

Drahá polovice chodí do lesa. Občas na pivko. Já byla na sletu čarodějnic. Ve dvě ráno jsem se dohrabala do postele, abych v šest s dětmi vstávala. Proto jsem usoudila, že je lepší nikam večer nechodit. Včera bylo na zámku divadelní představení. Pak byla soutěž dětí u nás v práci, takže půl dne jsem strávila mimo domov a naše děti hlídala polovička. Také to po mém návratu patřičně okomentovala. Usoudila jsem, že je lepší vůbec nikam nechodit.

Finance stále na hovno na prd. 

A teď moje škola. Pokračuju dál. Na Ing. Ale šíleně mě to nebaví. Mám za sebou první zkoušku. Úspěšnou. Příští týden mám mít další. Do toho se stala taková nemilá věc. Na předmět (respektive na přednášku), na který máme garanta našeho oboru, nikdo (je nás ve třídě 8) nepřišel a nikdo se neomluvil. Takže nutno počítat s tím, že nám to dá sežrat  znát u zkoušky (cháchá).

Celkově mě to žití unavuje. Jsou chvíle, kdy jsem šťastná, ale je jich tak málo.