Dlouho jsem nic do svého letitého deníčku nenapsala, takže je na čase to napravit. :D Po shlédnutí motivujícího filmu Ženy v běhu (doporučuji) jsem si řekla, že když to dá Zlatka, musím to dát taky (pokus o zhubnutí  po 69 – jo, tohle je speciálně pro tebe, Renátko :D)

Nedříve jsem si pořídila epesáckej růžovej fitness náramek za celých 99 Kčs v místním koloniálu Billa a doufala, že bude fungovat (i přes ujištění prodavačky, že nebude). Doma jsem ho vyzkoušela a zjistila, že funguje, akorát se musím hodně hejbat (nejlíp metat kotrmelce, pak se náramek uráčí nějaké ty kroky započítat).

Dalším krokem bylo změření trasy, kterou jsem chtěla absolvovat. Paráda, kilák sem, kilák tam, to máme dva, to by mohlo na rozjezd stačit, nic se nemá přehánět. Znáte to heslo: Sportem k trvalé invaliditě. :D

Ještě to chtělo šviháckej sportovní obleček. Ze své skříně jsem vytáhla apartní tepláčky velikosti ikik L jak zpívá Jarek, z manželovo apartní tričko. Prcka dám do kočárku, takže zabiju dvě mouchy jednou ranou, a můžu vyrazit.

Počasí moc nepřálo, ale co už, to dám. Vystartovala jsem tak, že by mi Usain Bolt mohl závidět. Tempo mi vydrželo cca deset vteřin, pak jsem plynule přešla do rychlochůze a nakonec do chůze. Po kilometru otočka a jen vidina jídla, které na mě doma čekalo, mě donutila jít a neplazit se.  

Doma jsem si otevřela Frisco (na nervy) a na talíř nandala kopec buchtiček se šodó (si to můžu po tom náročném sportovním výkonu dovolit). Vítězoslavně jsem ťukla do hodinek a zajásala. Celých 1 500 kroků. Konečně jsem to z těch 500 kroků za den vytáhla na 1 500 (za celej den, ale to je detail). :D Okamžitě se smskou chlubím kamarádce (běhá se mnou). Odpověď přichází záhy.  Jsi šikovná . Dmu se pýchou, vím, že jsem dobrá. A kolik kroků máš dnes ty? Přichází odpověď a já mám co dělat, abych se neudusila buchtičkou. 15 000. :D

PS: Ne, nevzdala jsem to. Pořídila jsem si lepší hodinky a to by bylo, aby to nebylo. :D