Pro růže jsme se tedy rozběhly do zámecké zahrady. Ostatní přísady jsme ale musely získávat složitěji. Doma, myslím v Bradavicích, by to bylo jasné – Hagrid by jistě měl všechny. Tady jsme však musely nakupovat. Do půl hodiny jsme všechny stály před branou školy, v ruce školní košťata, a vyrazily jsme i s madame Dumonde do Sosnové Hůrky. V malebném obchůdku Essence Et Extrait  se nám podařilo sehnat vílí vlas, dračí šťávu i drcený roh jednorožce (lékárnice ho nabírala titěrnou lžičkou a vsypávala po špetkách do malinkých kožených váčků). Díky tomu nám zbylo ještě spoustu času. Holky okamžitě vyrazily do Gordoaxovy  kavárny. Nechtěla jsem zůstat sama, a tak jsem šla s nimi.

Vešly jsme do příjemné, útulné místnosti, které dominoval pult se zákusky a police plná šálků nejrůznějších velikostí a tvarů. Celá místnost voněla čerstvě namletou kávou a šlehanou smetanou. Podlahu pokrýval  tlustý koberec a na něm stály malé dřevěné i skleněné stolky, kulaté i čtvercové, a kolem nich křehká vyplétaná křesílka. Na každém stolku stála vázička s květinou, skleněná cukřenka a dóza s drobnými barevnými cukrátky. Za pultem stál starší muž s dobráckým výrazem.  Dívky se nahrnuly k pultu a štěbetavě si objednávaly kávy a dortíky, přitom však stále pokukovaly za poodhrnutý závěs na dveřích do kuchyně. Pan Gordoax to nevydržel: "Etienne! Viens ici!" Dívky sborově vzdychly, když z kuchyně vyšel mladík, asi sedmnáctiletý, a plaše se na ně usmál. Začaly se chichotat, uhlazovat si vlasy a mávat řasami tak, že hrozil vznik menší lokální vichřice. Vyprskla jsem smíchy a než jsem si stačila zakrýt pusu, Etienne na mne pohlédl a přátelsky na mne mrknul. Zrudla jsem a sklopila honem oči. Pochopila jsem, proč se ostatní holky tak předvádějí, ten kluk má v sobě něco... no, něco, co nutí dívky mávat řasami a ty ostatní věci.

Dopily jsme svá kafíčka a Etienne začal sklízet ze stolků.  Když se skláněl pro můj šálek, potichu se mě zeptal: "Irez-vous au bal?" Zakuckala jsem se posledním soustem šlehačkového dortu a litovala, že mě nenapadlo vzít si s sebou mnohojazyčný lektvar. To už ale Jackqueline odpovídala za mne: "Bien sûr, elle va!""J'espère que tu danseras avec moi," usmál se na mne Etienne a zmizel v kuchyni. To už mi v hlavě dobíhal i překlad právě proběhnuvšího rozhovoru a spolu s ním také další červeň do tváří. Jackie na mne pohlédla a rozesmála se: "Mab, ty budeš mela ale stestý! Takofá tanešnýk. Cholky tebe budou ... gratter... hm... fiškrábala oši!"

Zvěst o události v kavárně se rychle roznesla a ještě rychleji nafoukla do takové podoby, že to vypadalo, jako by mě Etienne požádal rovnou o ruku. Holky, které mě potkávaly na chodbě, se opravdu tvářily, že by mi nejraději "fiškrábala oši", což mi přišlo hrozně nefér. Jednak jsem v tom byla nevinně, ale hlavně, co mi je do nějakého Etienna! Moje srdce i myšlenky patří někomu úplně jinému...