Pustila jsem se dnes do úklidu v knihovně,nikdo to za mně neudělá, nikdo ten seznam knih za mně nenapíše, i když se stěhování o nějaký čas odložilo, stejně ten seznam napsat musím, protože se s některými knihami rozloučit budu muset,obdaruji přátele  a kamarády.Do malého bytu, kam se budu stěhovat se mi moje velká knihovna nevejde.Tak  beru každou  do ruky, těším se s ní a přemýšlím, se kterou se budu muset rozloučit  a jsou takové, které nejde neotevřít a nepotěšit se.

A já se potěšila, otevřela jsem knihu   básní Fráni Šrámka, kterého  určitě všichni znáte a jednu, tu jednu jsem si znovu přečetla a napadlo mi, jak šťastná dívka-žena to musela být, když jí byly věnovány tyhle krásné, křehké , láskyplné verše, plné touhy a vášně.

Dovoluji si ji nabídnout, zkuste si ji přečíst, pak zavřít oči a představit si, ženy a dívky, že tuhle krásu někdo napsal pro vás.

Splav

Trápím se, trápím, myslím si, 
kde bych tě nejraděj potkal. 
Ulice střídám, parky a nábřeží, 
bojím se krásných lží. 
Bojím se lesa. V poledním lese 
kdo miluje, srdce své neunese. 
Na můj práh kdyby jsi vstoupila, 
snad by jsi mne tím zabila. 
Chtěl bych tě potkat v lukách. 
V lukách je vlání 
na všechny strany pokorné odevzdávání. 
V lukách je nejprostšího života stůl, 
rozlomíš chleba, podáš ženě půl 
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí, 
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí, 
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín 
muž má touhu rozsévače, žena má úrodný klín

Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc. 
A až by jsi mi odešla, ach, zvečera již, bys na mě nemyslila víc 
jen na prosebný a děkovný můj hlas, 
jako bych jen splavem byl, 
který v lukách krásně zpívat slyšelas.