302       Jsou chvíle

Jsou chvíle, kdy je vše ve pořádku. Pak je vše ve pořádku. Dále nastanou ty, ve kterých už tomu tak není a začneme ječet a vraždit. Zapomeneme-li na to, jak se vytáčíme, musíme říct nahlas a potichu napsat, že nám spolu bylo krásně a máme super bóje, nebo krásnou gélku anebo obóje. Víc už většinou ne, protože se stále stejným partnerem nestíháme a ponožky si také měníme každý den.

Navíc všichni přece máme svoje chyby. Někteří máme i chyby někoho úplně jiného, kohož ani neznáme a nikdy jsme ho neviděli. Zase další paradox. Nikdy jsme se neviděli, ani v pabu a máme na plešku stejné závady. Jako bychom si z nosu vypadli, což přece logicky nejde.

Ječíme a vraždíme se navzájem jazyky ve svých pusách, které přitom hodně otevíráme. Pokud se vraždíme i rafinovanějšími způsoby, pak utíkáme před koněm. Nemyslím nyní toho se čtyřmi kopyty. Myslím toho, kterého nám přišijí u soudu, koně zapsaného v tlusté knize.

Otázkou zůstává, byť jen na malou chvíli, zda jsme společný čas strávili efektivně a byli jsme spolu šťastní. Některé z nás samozřejmě ano a někteří, také samozřejmě, ne. Já říkám ano a Ty říkáš ne. Nebo apak naopak. Záleží na tom, kdo jsem Já a kdo jsi Ty. Na tom ostatně záleží vždycky, pokud nejsme úplně opití. Myslím samozřejmě láskou, čím jiným?

Ať jsme již byli šťastní nebo ne, někteří z nás vyrobili obóje, čímž je dána jasná efektivita a netřeba polemizovat. To můžeme v pabech. Nebo lépe napíši, musíme. Co tam také jiného dělat?

Přece v nich nemůžeme jenom chlastat. Nebo jo?