podzim 2011

je listopad před 14 lety. kdybych chtěla být dramatická, řeknu, že tehdy to všechno začalo, ale vím, že to ve skutečnosti začalo mnohem, mnohem dřív. ještě před tím, než jsem vůbec byla na světě, nejspíš ještě před tím, než se narodila moje máma. nezačalo to ani momentem, kdy si praděda, kterého jsem nikdy neviděla, přiložil zbraň k hlavě a stiskl spoušť. muselo to být ještě dřív...některá tajemství vyplouvají na povrch až post factum. zpětně si myslím, že dospělí kolem museli vidět, co se děje, museli tušit, že se něco takovýho může stát, ale ignorovali to, zametli pod koberec.

rozhodli se nechat mě plácat se uvnitř rozbouřenýho oceánu vlastní hlavy, která se začala vymykat zpod kontroly. nezačalo to toho listopadovýho večera, začalo to generace přede mnou.

lampa před domem svítila do tmy slabým žlutým světlem a o půlnoci zhasínala. za oknem se převalovaly vlny mlhy. všechno se zdálo trochu pokřivený, čas se začal natahovat do nepřirozeně dlouhých úseků. jedním z fyzických ukazatelů je zima, ledový doteky smrti, klouzající po páteři. proto jsem si navykla sedávat schoulená přímo u radiátoru, co nejblíž zdroji tepla. kdybych mohla, rozdělám si oheň přímo uprostřed pokoje, kdybych mohla, zapálím vatru a sednu si přímo do ní a asi ani to by nepomohlo od toho mrazivýho pocitu. nutí tě to choulit se, schoulit ramena a přikrčit se jako vrabec v zimě. pokořit se ještě před tím, než si to uvědomíš. ohnout páteř, zmenšit se a zalézt do kouta. ještě to ani nezačalo, ještě ani nejsi uvnitř toho Inferna, ale už to cítíš na nějaký bazální, živočišný úrovni, asi jako když zvířata vycítí, že se blíží bouřka nebo zemětřesení.

myšlenkový uzly se začínají rozplétat, rozpadat na jednotlivý vlákna, který nemají žádnej smysl. komplexnější konstrukty, snažení a směřování k nějakýmu cíli narazí do zdi. pokažený kategorický imperativ s otázkou "Proč vlastně?" proč to zkoušet, snažit se. proč ráno vstávat z postele, když za to svět nestojí...doufáš, že když si půjdeš lehnout, prospíš se a ráno to už zase bude dobrý. jenže ráno to není lepší a tak se ještě prohloubí ten chlad, ten pocit, že není kam utéct.

šla jsem do školy, protože fyzicky jsem byla v pořádku, až na ten chlad, možná bolest kloubů nebo zad, možná bolení hlavy. možná trochu pocit na zvracení, zauzlovaný vnitřnosti úzkostí. seděla jsem na svý obvyklý židli, pozorovala lidi kolem. jenom pozorovala, necítila se, že s nimi mám cokoli společnýho. proměna ve zvíře pokračuje. připadala jsem si, že se proměňuju v nějakou hybridní bytost, která už nepatří do tohoto světa. beztak jsem do něj nechtěla patřit. všechno násilí propukající v těch pubescentních mozcích, poháněných hormony. i oni byli primitivní, ne tak úplně lidmi, ale spíš krvelačný bestie, zatímco já byla lovná zvěř, bez pochopení pro všechny intriky, pomluvy, manipulace a ostatní bullshit. sledovala jsem je zpoza závěsu, skrz sklo. nebyli jsme stejní a už nikdy nebudeme. jejich křik mě dohání k šílenství. přetížení generátoru, vlny hluku naráží do ušních bubínků a když se to zdá nesnesitelný...začne zvnonit.

chlad se stupňoval, odtrženost od světa se zdá větší a větší, jako by se otevřel chřtán Pekla a já musela pořád ustupovat, abych do něj nespadla. už několik let se bojím upozorňovat na sebe, hlásit se, jestli můžu během hodiny jít na záchod, ale tentokrát to nejde jinak. sedím a poslouchám výklad o trojčlence nebo obojživelnících nebo Napoleonovi, ale vnitřní Inferno se rozrůstá. mělo by mi být teplo, ale je mi čím dál tím větší zima, ikdyž uvnitř hořím, uvnitř uhořívám na hranici. myslím, že se od určitýho momentu bojím chodit na školní záchody o přestávkách, myslím, že se tam něco stalo, ale už nevím, co přesně...svaly tuhnou, cítím fyzickou bolest v kostech. na povrchu se nic neděje, na povrchu není poznat vůbec nic.

konečně zvednu ruku a vyklopýtám ze třídy na záchod. na chodbě je klid a ticho, skrz dveře sem doléhá jen řvaní učitelek z ostatních tříd. vzedme se další vlna vzteku, proč nemůžou aspoň učitelky držet hubu? proč musí všichni tolik řvát, vydávat tolik hluku? proč to nikomu jinýmu nevadí, proč se všichni ostatní tváří, že je to normální?

zavřu se v kabince, dám si hlavu do dlaní, zavřu oči. je tu ticho, klid. bílý porcelán, jen na zemi šlápoty od špinavých crocsů. modlím se, aby nikdo jinej nepřišel a já tu mohla chvilku sedět. přemýšlím, jak to vydržím do konce dne, do konce týdne. jak tohle, pro všechno na světě, vydržím ještě dva roky. ztrácím pojem o čase, jsem napůl ponořená do myšlenek, napůl nepřemýšlím o ničem. vylezu z kabinky, přesunu se k radiátoru pod oknem, bezmyšlenkovitě na něj položím obě ruce, abych se zbavila toho chladu. nepříjemně profukujou okna, škola je v historické budově, kde je výměna oken nemyslitelná. přes noc napadl první sníh. těžko říct, co je za den. koukáš se na bílou planinu venku, koukáš se na silnici, přes kterou projíždí náklaďáky. představuješ si, že pro tebe jede auto rodičů a odveze tě domů. ale to nejde, vždyť se nic neděje. možná by stačilo si vymyslet žaludeční virózu, zvracení, sračku jako bič, aby ses odsud dostala. ne, to nejde. přejdu k zrcadlu, nepřítomně se dívám na svůj odraz. cítím se jako duch, jako někdo, kdo nikdy ve skutečnosti neexistoval, jako by tohle celý byl sen. koukám se na svůj odraz a vůbec nic necítím. mám pocit, že ztrácím cit v rukou, zkouším se štípnout do prstu. trochu to bolí. trochu. ok.

stojím tam zaseknutá, dokud nepřijde K. známe se od 1. třídy, ale nepovažuju ji za kámošku ani někoho, kdo by mě nějak víc znal. až se budu o pár let později probírat sešity z 1. stupně, zjistím, že jsem si do písanky jako prvňák napsala: "Přeju si, aby se mnou K. kamarádila." vůbec si to nepamatuju.

"Není ti něco? Jseš úplně bílá." jasně, že mi nic není. ještě ani nemám jméno pro to, co se mi děje. ještě nevím, jak se to jmenuje, dokud zkusmo nezadám do rodinnýho počítače v obýváku slovo "deprese", dokud s bušícím srdcem nepročítám symptomy na Wikipedii a pak výsledky vyhledávání zas nesmažu.

ale teď jdu za K. poslušně zpátky do třídy. neřeknu jí nic, ani předtím, ani potom, co už zhruba znám jméno svý nemoci. neřeknu nikomu nic. proč taky, stejně by to nepochopili. nikdo by to nepochopil.

vejdeme do třídy, odignoruju okamžitý oplzlý poznámky kluků, co jsme na těch hajzlech spolu dělaly. ani mě nenapadá, co bychom tam tak spolu mohly dělat. až o 10 let později a úplnou náhodou zjistím, jaký druhy pomluv o mě tehdy kolovaly bez toho, abych o nich vůbec věděla. o 10 let později a na rockovým fesťáku, což mě spolu s jointem hodí do drsný spirály vracejícího se traumatu. tentokrát jdu zpátky do lavice, ani jejich kecy neberu v potaz a pokračuju v disociaci, zatímco mi bílej šum nahrazuje učitelka, žvatlající něco o bezobratlých...