Před loňskými Velikonocemi přišel můj kamarád Radek s nápadem, jestli bych s ním na kanoi nesjela řeku Ostravici. Prý se budou odpouštět Šance a bude to velká vodácká událost. Nikdy jsem na vodě nebyla a netušila jsem ani, jak se do takové kanoe nasedá, ale po ujištění, že to nic není, jsem nakonec souhlasila. Zradu jsem vytušila už když jsme přijížděli na místo. Většina vodáků se zrovna s odhodlaným výrazem soukala do neoprenových kombinéz a podle jejich trénovaných pohybů jsem nabyla pocitu, že všichni kolem jsou absolutní profíci.

Bylo hezky, proto jsem si do batůžku optimisticky přibalila plavky, ale už při prvním pohledu na namodralé rty přítomných mi bylo jasné, že plavky zůstanou tam, kde jsou a že praktičtější bude teplá mikina a přes ní šusťákovka. Půjčili jsme si loď i záchrannou vestu. "Půjdeme se na startující podívat z lávky, aspoň omrknu, jak se do loďky nastupuje," lákala jsem proradného kamaráda. To jsem ale neměla dělat. Posádka, která zrovna vyplula, se převrátila hned v první zatáčce za startem, kde začínaly peřeje. Tedy, v tu chvíli jsem si myslela, že jsou to peřeje. Při představě koupele v prudkém proudu ledové vody jsem zbledla strachy a přestala mluvit. "Tak co, je to lepší?" zeptal se Radek. "Čím dál horší," vypravila jsem ze sebe. Představu koupele jsem doplnila představou ostudy, kdybychom se ve vratké loďce převrátili hned na startu a proklínala jsem, do čeho jsem se to nechala uvrtat.

Když Radek viděl mé zoufalství, zavelel: "Jdeme." Dal mi do ruky pádlo, ukázal, jak se drží a poučil mě, že budu háček a v loďce nebudu sedět, ale klečet. Netušila jsem, co je to háček, ale start se přesto vydařil a my vypluli. S hrůzou v očích jsem viděla blížící se peřeje, kde se před chvílí jiní vodáci koupali. Zaťala jsem zuby a pádlovala o život. "Zaber!" křičel na mě kamarád. Zabírala jsem, co to dalo. Koupat jsem se nechtěla. Když se voda trochu zklidnila, začala jsem se radovat: "Super! Projeli jsme to!"

"Neříkej hop, dokud nepřeskočíš," ozvalo se za mnou lakonicky. A už jsem to viděla. To, co bylo za námi, nebyly žádné peřeje, ale vlnky. Zato před námi se objevily metrové vlny. Utéct nebylo kam. Předek lodě po nich plácal, voda se rozstřikovala všude kolem a já jako "háček" vpředu každou další obrovskou vlnu vnímala hezky s nadhledu. Myslela jsem, že tímhle se živí prostě dostat nemůžeme, ale pud sebezáchovy zafungoval a my to projeli.

Do žil se mi pumpoval adrenalin na plné obrátky, začalo ve mě pomalu narůstat sebevědomí a já začínala věřit, že to přežijeme. A najednou se před námi vynořily ostravické Peřeje a my museli s lodí na břeh. Menší polovina trasy byla úspěšně za námi. Pohled na další nástupní místo mé sebevědomí ale rychle zmrazil. Mezi balvany se voda řítila neovladatelným proudem do víru, ve kterém končila dnem vzhůru každá druhá loďka. Na skále nad touhle hrůzou stáli záchranáři a znuděně převráceným posádkám házeli záchranná lana. Bezděčně jsem si dotáhla pásky na své záchranné vestě a dala si panáka. "Nemohli bychom nasednout kousek níže?" položila jsem naivní otázku. Nemohli. "Tak v tom případě to projedeme suší," konstatovala jsem. Asi nad námi bděl andělíček strážníček, protože jsme to opravdu projeli. "Jó!" křičela jsem nadšením.

A pak následovaly další a další hupy. Čím větší vlny, tím ze břehu koukalo více škodolibých čumilů, kteří čekali, až se někdo konečně utopí. "Takovou radost jim neuděláme," pomyslela jsem si. Po hodině usilovného pádlování už jsem ale necítila ruce. Projeli jsme nevím už kolikáté vlny, před námi se objevilo několik klidnějších metrů vody a po pár metrech před nimi už zase prskaly další peřeje. "To bude chtít dost síly, jenom na chvilinku si odpočinu," pomyslela jsem si a pozvedla pádlo nahoru. Ještě jsem ho ani nevytáhla z vody a za mnou už se zase ozvalo: "Pádluj!" Poslechla jsem, únava musela počkat, koupat jsem se opravdu nechtěla. A najednou jsem na mostu před námi uviděla plácat praporek se slůvkem cíl. "Už tak brzy? Zrovna když mě to začalo bavit, je konec," pronesla jsem smutně. Když jsme suchou nohou vynesli loď na břeh, měla jsem takovou radost, že jsem s vítězným pokřikem kamarádovi vlepila pusu. Hned na další víkend jsme sehnali loď a vyrazili sjíždět Moravici. Myslím, že jsem si našla nového koníčka.