Záliba v plazech přivedla mého přítele Péťu na teraristickou burzu, kde se potkal s jakýmsi chovatelem užovek. Nabízel k prodeji tři hezké, na pohled zajímavé a dobře živené hádky, protože se prý rozhodl chov zrušit. Cena byla příznivá a Péťu ke koupi přesvědčil i argument, že mu chovatel plazy prodá včetně jejich terária.

Tyhle užovky vypadaly velmi čile oproti jiným hadům, kteří bývají velmi líní a vlastně jsem nabyla přesvědčení, že se hnou, jen když dostanou hlad. "Bude s nimi legrace," těšila jsem se. Nejsem sice tak úplně pravověrný hadař, nicméně pocit, kdy se plaz v tušení tepla člověku obtáčí kolem ruky nebo se rovnou zasune za tričko, pokládám za celkem příjemný. Nemůžu také neobdivovat ladnou krásu i smysluplnou účelnost těchto beznohých predátorů.

Že to s novými užovkami nebude tak idylické, jsme zjistili velmi záhy. "Jsou z cesty trochu vystresované, žrádlo je uklidní," prohlásil zkušeně Péťa přinášejíc vypasenou myšku. Jakmile se ale jen přiblížil ke skleněné stěně terária, užovky zaujaly bojovou pozici. Horní část těla naskládanou do harmoniky, hlavu vysunutou jako periskop, zorničky zúžené do úzké štěrbinky a rozeklaný jazyk výhružně kmitající. Pohyb ruky směrem k teráriu pak spustil bojovou hadí akci naplno. Užovky zostra útočily na všechno, co se v blízkosti jen pohnulo. Proti očekávání je neuchlácholilo ani žrádlo. Dokonce ani hodně žrádla. Po myškách se pokaždé jen zaprášilo, jejich krvežíznivost však byla nevyčerpatelná. Údržba terária pak připomínala hru na postřeh, vítězil rychlejší.

"To jsem si dal. Mohlo mě napadnout, že nebudou tak levní jen tak pro nic za nic," hudral Péťa. Příští burza se k naší úlevě konala už za pár týdnů. Přišel tedy den B, tedy den burzy. Péťa naposledy nakrmil naše krvežíznivé příšerky, naleštil terárko a společně jsme vyrazili mezi podobně praštěné nadšence. "Zpátky domů je nepovezu, i kdybych je měl někomu darovat," utrousil cestou Péťa. Užovky zřejmě vytušily zradu a vystavené na stolku jen zlostně loupaly očima po zvědavcích, kteří je okukovali. Burza se pomalu chýlila ke konci, užovky ale ještě stále byly naše.

Na Péťově tváři se objevoval čím dál ponurejší výraz. "Nechtěla bys plšíky?" optal se najednou. Nedávno jsem mu totiž vyprávěla, jak na skautském táboře, kam jsem jezdívala, místní plchové hospodařili v táborové kuchyni, jak byli neuvěřitelně ofrklí a roztomilí a jak by bylo hezké mít takové zvířátko doma. "To víš, že chtěla," odpověděla jsem bez váhání. "Tak jedem. Mluvil jsem s jedním klukem z inzerátu, který by vyměnil své plšíky za naše hady," zavelel Péťa. Výměnu jsme uskutečnili ještě tentýž den.

Domů jsme si přinesli rozkošné miniaturní hlodavečky s velikýma očima. Ubytovali jsme je v prázdném teráriu, mezi skly jim nechali větrací mezírku a radovali se, jaký jsme udělali dobrý obchod. Neuběhla ani hodina, když se z vedlejšího pokoje ozvala zoufalá hláška: "Nesnáším hlodavce!" Nakoukla jsem dovnitř a uviděla Péťu, jak stojí nad prázdným teráriem. "Ty potvory utekly," zažaloval.

Následující dny u nás probíhaly celkem stereotypně. V Péťovi, jinak také vášnivém rybáři, se ozval lovecký pud. Ze starého demižonu vyrobil důmyslnou past na plchy s provázkovým zavíráním. Dovnitř nastražil jejich oblíbené pochoutky a se šňůrkou v ruce a zrakem upřeným na hrdlo nádoby se nehybně usadil vedle. Trvalo to sice celý víkend, ale k mému obrovskému údivu myšky skutečně pochytal. "Zmenšil jsem otvory, aby zase nezdrhli," potutelně se usmíval nad pobíhajícími ušatými pizizubkami. "To si zaslouží dobrou večeři," odměnila jsem trpělivého muže. Pojedli jsme a před večerními zprávami se ještě jednou zašli na roztomilá zvířátka podívat. "To ne!" vykřikl zoufale Péťa. Plšíci zrovna byli opět na procházce.

V následujícím čísle časopisu pro chovatele vyšel inzerát v přibližném znění: "Vyměním šest roztomilých plšíků za klidnou ještěrku." Výměna se uskutečnila velmi brzy. Nového majitele neposedných hlodavců jsme varovali. Holedbal se, že ví, do čeho jde a na hlodavce že prý je dobře vybaven. Za týden volal, že se plšíci zabydleli v jejich panelákových stoupačkách.