Horko, sluníčko, vymetená obloha, teploty přes 40 stupňů, ani lísteček se nehnul. To bylo počasí prvního dne po našem příletu na Krétu. Po pošmourných dvacítkách doma jsme se ještě nestihli dostatečně aklimatizovat, a tak jsme se potili jak najatí. "No, nevím nevím, jestli to tu bez klimatizace přežijeme," zapochybovala jsem. Nicméně jsme se hned po ránu vydali najít pláž, která nás vlastně do místa naší dovolené v Damnoni přivedla. Patříme totiž k zapřísáhlým nudistům a blízká nudistická pláž Amoudaki vypadala na snímcích z internetu skutečně nádherně. To je ona:

 

 

S velkým očekáváním jsme se tedy vydali směrem, kde měla naše vyhlídnutá plážička být. K našemu milému překvapení to k ní nebylo daleko - vlastně mnohem blíže, než jsme čekali; od zdejší textilácké pláže ji odděloval jen skalní výběžek.

Toto je krásná, ale textilácká písková pláž v Damnoni (tady jsme se koupali jen v noci, když se nám nechtělo chodit až dozadu):

 

 

 

...a jen kousek za ní leží za skalním výběžkem nudapláž Amoudaki. "Jééé!" vydechla jsem nadšením, když jsem ji poprvé uviděla:  

 

 

Útulnou plážičku z obou stran ohraničovaly skalní výběžky, vedla k ní ale normální, sice prašná, nicméně sjízdná cesta. Její povrch tvořil jemňounký hladký štěrk – když se člověk podíval blíže, jednotlivá zrnka vypadala jako miniaturní, asi dvou až pětimilimetrové barevné oblázky. Větší kameny tam člověk nenašel skoro žádné.

 

 

Pohodlný, pozvolný, ale nikoliv zbytečně široký okraj pláže omývalo průzračné voňavé azurově modré moře. Už jenom výhled na něj byl jako balzám pro oči i pro duši.

 

 

Uprostřed čisťounké pláže stály palmové i plátěné zeleně pruhované slunečníky s lehátky, velká část z nich ale obvykle zůstávala neobsazená. Pláží vedly dřevěné chodníčky, které bývaly v rozpáleném štěrku doslova záchranou pro nohy. Nechyběla tu sprcha se sladkou vodou a – světe, div se – dokonce ani bar s chlazenými nápoji. "Tak takto si představuji nudapláž!" pochvalovala jsem si. Žádné pokoutní schovávání někde za vzdálenou skálou ani vystrkov na špičatých kamenech, kde nikdo jiný nechce lehat, ale, sice oddělená, nicméně krásná a důstojná pláž pro lidi, kteří nahotu nevnímají jako ostudu, ale jako přirozenost a svobodu:

 

 

Ačkoliv jsme později vyzkoušeli i spoustu jiných pláží na severu i na jihu ostrova, pokaždé jsme se shodli, že není nad tu "naši" krásnou útulnou domácí štěrkovou plážičku:  

 

 

První dva dny jsme se z ní v podstatě ani nehnuli. "Chci si udělat základ, abych si pak na textiláckých plážích nenadělala bílé pruhy od plavek," prohlásila jsem. Byla to ale tak trochu výmluva, vlastně mi na Amoudaki bylo tak dobře, že se mi ani jinam nechtělo. A tak jsme pak jenom aspoň navečer zašli na procházku do blízkého městečka Plakias, podívali se po obchůdcích, prozkoumali nabídku v půjčovnách motorek a v místních cestovkách, při procházce po promenádě se pokochali pohledem na večerní příboj rámovaný Mléčnou dráhou a koupili si skvělou domácí retsinu, kterou jsme pak upíjeli na našem hotelovém balkóně s výhledem na moře a hory:

 

 

 

Udělala jsem si radost i krásným a hlavně praktickým slaměným kloboukem se širokou krempou, který mi pak v příštích dnech na pláži dělal dobrého společníka.

Třetí den ovšem povalování na pláži a lenošení skončilo a vyrazili jsme na první "pořádný" výlet. Místním linkovým busem jsme dojeli ke klášteru Preveli. (Jízdenka stojí plus mínus nějaké dvě eura, cestovky ale tento výlet nabízejí řadově za desítky euro...):  

 

 

Klášter Preveli je v průvodcích označován za jeden z cílů, který turisté na Krétě prostě nemohou vynechat. Podle mě není škaredý, ale ani mě ničím neuchvátil. Připadala jsem si tu tak trochu jako v turistické velkovýrobě. Přijede autobus, vyplivne dávku turistů, všichni se naženou ke vchodu, zaplatí vstupenku, projdou muzeem, nádvořím a za pár minut je to zase vyplivne u východu, kde už čeká další dávka turistů. Žádná meditace, žádná poklidná atmosféra, žádný dojem. Jen upravená budova a pár muzejních exponátů:  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V Preveli jsem si s vděčností vzpomněla na nádherný klášter Ypsilou na špičce jedné Lesboské hory, který sice zdaleka nebyl tak načančaný, ale měl hlubokého ducha a člověk by tam nejraději zůstal, aby vstřebal co nejvíce té jeho úžasné atmosféry a křišťálově čisté energie. Z každého kamene tam dýchal klid a mír a každý kout tam byl tisíckrát promodlený. Toto je pro srovnání klášter Ypsilou na Lesbosu:

 

 

V Preveli bylo legrační, že u vstupu měli mnichové pro příchozí turistky v kraťasech připraveny apartní široké květované sukně na gumu. Do řeckých pravoslavných kostelů a klášterů totiž mohou ženy vstupovat pouze se zahalenými rameny a koleny. Také jsem tedy jednu takovou sukýnku nafasovala:  (Při první příležitosti jsem si pak raději pořídila vlastní pareo...) :-))  

 

 

Od kláštera jsme se pak vydali prašnou pěšinkou...

 

 

 

 

...ke zdejší proslavené palmové pláži Preveli, kde ze soutěsky Kourtaliotiki do azurově modrého moře palmovým hájem přitéká smaragdově zelená řeka:

 

 

Je to opravdu úžasné místo - až na ty davy... Je to prostě asi úděl těch, kdo na Krétu přijeli poprvé. Člověk neodolá obrovské nabídce všech těch atrakcí, které "rozhodně musí navštívit", jinak jako by ani na Krétě nebyl... (I když je kolikrát jen kousek vedle podobné, ale mnohem klidnější místo.)

 

 

Pokud si odmyslím ty stovky lidí kolem, je to tam nicméně hezké a působivé. K palmové pláži se schází po dlouhém schodišti z prudkého svahu. Už cestou se otevírají krásné výhledy na moře, dlouhé pobřeží i na samotnou řeku a palmový háj:

 

 

 

 

Dole na místě jsme se jen symbolicky smočili jednou v moři a jednou v mělké zelené řece s pískovým dnem. Než z nás sluníčko osušilo kapky, zblajzli jsme pár sušenek a pak se úprkem vydali údolím po pěšinách vedoucích palmovým hájem směrem ke skalám tvořícím soutěsku Kourtaliotiki:

 

 

 

Plán zněl: dojít soutěskou až domů. Po pár stovkách metrů po chodníčcích palmového háje (je radno se tu dívat, kam člověk šlape...), se začal terén konečně trochu komplikovat a lidí úměrně k tomu ubývalo:

 

 

 

Tam, kde začala stezka připomínat spíše kozí pěšinku, už turisté vymizeli úplně:

 

 

 

V řece jsme tu dokonce natrefili na pár vyhřívajících se želv:

 

 

Šplhali jsme po balvanech a zdolávali skalnatý terén, ale nakonec jsme asi po dvou nebo třech kilometrech došli do místa, odkud už se bez rizika pokračovat nedalo:

 

 

Nezbylo než se vrátit, vyjít proti davu po dlouhém schodišti zpátky na cestu a do údolí soutěsky sejít o kus dále.

Čekala nás tam pěšina vedoucí překrásnou divokou přírodou a olivovými háji...

 

 

...procházeli jsme kolem kapliček i prostých stavení...

 

 

...cikády cvrkaly o závod a před námi se jeden po druhém otevíraly nádherné výhledy:

 

 

Celou cestu jsme nepotkali ani živáčka, jen z pod kamenů kolem vyskakovaly ještěrky, v kopcích nad námi cinkaly zvonce ovcí a koz a cikády nemohly odolat nutkání být rozhodně nejhlasitější ze všech. Všude, kde protékala životadárná řeka, bujela vegetace a vzduch tu voněl vlhkostí i tisíci vůněmi.

Došli jsme až ke zřícenině starého kláštera Preveli. Všude kolem něj ale byly oplocené pastviny a zahrady. Po chvilce váhání jsme si však nakonec dodali odvahu, otevřeli si branku a jednou se zahrad pod korunami cypřišů a borovic prošli až k polozbořené stavbě:

 

 

 

"Je to jen opuštěná zřícenina, ale má to tu mnohem silnější náboj, než celý nový klášter," konstatoval Radek a mi nezbylo, než s ním souhlasit:

 

 

 

 

Až do této chvíle jsme se jen kochali úžasnou přírodou a na únavu si ani nevzpomněli. Den ale pokročil, v nohách jsme už měli poctivých patnáct nebo šestnáct kilometrů, domů to byl ještě pořádný kus a nám začala nebezpečně rychle docházet voda. Další úsek jsme pokračovali po silnici, což bylo trochu méně příjemné. V nových botaskách se mi navíc podařilo vyrobit puchýř přes půl prstu. Ačkoliv se už den chýlil k večeru, sluníčko ještě pořád pálilo jako divé a od rozpáleného betonu se teplo ještě násobilo.

Začala jsem tiše počítat metry. "Jestli do dvou kilometrů někde nenajdeme vychlazený Mythos, nejspíš mě skolí úpal," konstatovala jsem po další půlhodině. Radek z toho sice měl legraci, protože dobře ví, že mám pivo ráda a abych se k němu domohla, občas tvrzení o žízni přeháním. :-) Tentokrát jsem ale opravdu měla namále. Záchrana ovšem přišla včas. V malém obchůdku, vesnička se myslím jmenovala Lefkogia, mi krásně vychlazený orosený Mythos z flašky chutnal tak, jako snad ještě nikdy. Lupla jsem dva, jen to zasyčelo... :-)

Hned se šlo lépe. Zvláště povzbuzující pak byla představa naší rychle se blížící krásné plážičky Amoudaki:

 

 

Cestou jsme se ale ještě stihli pokochat pohledy na romantické zálivy v sousedství Amoudaki, ve kterých Radek později při šnorchlování potkal i mohutnou karetu, respekt vzbuzující murénu, nějaké chobotničky a spoustu barevných rybiček:

 

 

 

A večer začalo foukat...