Nejdřív jsem nic takového nechtěla psát, protože mám pocit, že se v mém životě za poslední rok neudálo skoro nic. Navíc mi mé racionální já tak nějak říká, že ten kalendář mi nemá co poroučet, co se v mém životě má nebo nemá stát. A má pravdu. Racionální já má skoro vždycky pravdu. Kdybych se podle něho řídila častěji, byla bych se v životě neocitla v tolika kaších. Ale co naplat, konec roku vnímám jako příležitost ledacos si ujasnit.

Asi nerada bych tu probírala ty věci typu autoškola (protože všichni stejně víte, že se to nepovedlo a v dohledné době zřejmě nepovede), že se mi nepovedlo úplně obhájit svůj každoroční průměr na vysvědčení, že jsem půl roku na nerva a asi to jde ruku v ruce s těmi všemi neúspěchy, které se mi za letošek podařilo napáchat. Je to prostě tak, jako každý den není posvícení, ani každý rok není úplně super. A nebudu říkat, že ten rok super byl, když nebyl. Ale tak to je. Myslím, že takové blbé období, ze kterého ani přes veškerou snahu nic moc dobrého nevzešlo, máme za sebou asi všichni. A před námi je jich další řada. Ne, že bych vám to přála, ale víte co. Známe, jak to chodí.

Musím vám upřímně říct, že poprvé v životě se nového roku děsím. Čeká mě toho tolik, že se mi chce jen při tom pomyšlení brečet. Fakt. Ale obávám se, že bych si ty slzy měla ještě schovat, protože tohle je zatím slabý odvar. Nikdy jsem si nemyslela, že zrovna já budu mít problém s odpovědností, ale je to tak. Jsem ve fázi, kdy bych nejradši utekla ode všeho, ale samozřejmě to nejde. Nastřádalo se mi toho nějak moc najednou a začínám být zoufalá. Asi si prostě potřebuju v něčem pořádně vymáchat hubu, když se mi skoro celej život spousta věcí dařila, ani nevím jak.

Slyšela jsem o sobě, že jsem silná osobnost. Dala bych dotyčnému, co to tvrdil, přečíst tohle. Stydím se, že absolutně nesplňuju představy, které jsem v ostatních dokázala vzbudit. Trochu mě mrzí, že jsem se celoživotním sebepřeceňováním hraničícím až s nějakou megalomanií dostala do fáze, kdy moji více či méně blízcí žijí v nějaké iluzi. Vlastně ne trochu. Mrzí mě to moc. A výjimečně ne kvůli druhým, ale kvůli sobě. Je to jedna z věcí, kterou jsem ve svým životě ohromně zpackala. A věřte mi to nebo ne, hrozně špatně se z toho dostává. Mít na sebe vysoký standardy není vždycky úplně na škodu, ale dělat kvůli jejich naplnění kolikrát spíš nemožné než možné není účelem. Což jsem bohužel dlouho nedokázala pochopit. Z nějakého nesmyslného důvodu pro mě ty jedničky na vysvědčení byly ukazatelem toho, jak moc blbá jsem nebo nejsem. Kdybych takhle pokračovala, musela bych se z toho zbláznit.

Pochopila jsem, že dokud nebudu vnitřně smířená, nemůže se mi vést takovým tím zdravým způsobem. Jak k tomu dojít, to je druhá věc, ale aspoň už mám jasno. Taky už jsem pochopila, že na nějakou pomoc nebo podporu zvenčí se spoléhat nemůžu, protože ze všech lidí na světě si nakonec zbydu stejně jen já sama. Je to hezké, vědět, že na něco nejsem sama, ale spoléhat se na to nesmím. Vždycky to tak nebude a momentálně ani není, takže hádám, že mám asi docela dobrou průpravu.

Radost z tohohle článku nemám, ale co už. Takhle jsem to ale vůbec neplánovala. :-D

Abyste neřekli, že jsem příšerně negativistická, samozřejmě z toho roku káplo i něco dobrého. Tím konkrétně myslím Huga, myšáka s rodokmenem, kterého jsem si domů přinesla v květnu. Je to momentálně jediná bytost opačného pohlaví, na kterou mám energii a náladu. V tomto směru jsem se totiž taky přesvědčila o mnohém. A i když mu nadávám do prasat a podobně, protože mi věčně ochcává stůl (v lepším případě) a ruce (v horším případě), je to teď takový světlo mýho života. Což je fakt divný, když je to chlap, ale stalo se. :-D Ale ne. Nic zase až tak traumatizujícího mi žádnej neproved. Snad jste si z těch mých věčných řečí nevyvodili opak. To je můj problém. Myšák je myšák, já nejsem feministka, svět je fajn. Někdy.

Do nového roku vám, vedle takových těch věcí co se přejí klasicky, přeju co nejméně starostí a co nejvíc štěstí a síly. Pevně doufám a věřím, že se tu v novém roce opět sejdeme. Nepijte od božího rána, večer to moc nepřežeňte, neztraťte svoje pejsky, nepalte petardy a pokuste se přežít to se všemi vašemi dosavadními prsty. Tím byste mi udělali docela radost.

Páček shledáček.