Rok se s rokem sešel, den se dnem. A je zde první, doopravdicky maturitní článek, ne jen nějaký vzdálený výkřik v prvním pololetí třetího ročníku. Doopravdicky doopravdický maturitní článek, protože, jak známo, přesně za dva dny, tedy 4. dubna 2018, mne čeká první část maturitních zkoušek, která zároveň odstartovává lavinu zkoušek zbývajících. Praktická maturita.

 

 

Taky přemýšlíte nad tím, proč si Slavík Klímovou prostě nevezme?

  

 

nezkoumejte tu výsledovku na prvním obrázku, dodatečně jsem přičítala něco, aniž bych to tam dopsala, takže když to budete počítat po mně, nevyjde vám to

A je toho samozřejmě daleko víc, ale tenhle blog není galerie.

 

Celé velikonoční prázdniny jsem si připadala v klidu. Relativně. Samozřejmě jsem tu a tam dostala strach, tu a tam mě popadl nepříjemný pocit, ale víte co. Klid, pohoda, nohy na stůl... ne tak dnes.
Dneska mě dohala ta pravá depka. Nejen, že je mi špatně už i ze spaní (což tak nějak odporuje všeobecnému přesvědčení, že ve spánku nás starosti opuštějí... neopouštějí), ale dokonce jsem ztratila chuť. Ne chuť jako chuť, že bych nechtěla nic jíst, ale zjistila jsem, že čokoláda mi chutná málo sladce, údajně přesolený oběd mi chutal naprosto normálně, a mazanec se absolutně nedá jíst, protože mám pocit, že žvejkám bláto. Navíc, když mě dneska máma prosila, ať chvilku šťouchám do knedlíku v hrnci (aby se nepřipálil), tak jsem do něj asi šťouchala s takovou vervou, že co nevidět máma zase přilítla, ať jdu radši dělat něco, s čím můžu třískat a na co nemusím být jemná. Tak jsem šla vysávat. A vysávala jsem s takovou vervou, že jsem při posunování nábytku (tady to jinak nejde) nalomila zásuvku.

Na Instagramu jsem již vyjádřila své přesvědčení, že společně s maturitními zkouškami odejde i moje centrální nervová soustava. To je pravda a za tím si stojím. Už jenom teď nemám nervy pocuchaný a ani rozcuchaný. Moje nervy mají rozcuch jak rok nečesanej Afričan s afrem. Docela dobře to dokážu maskovat, ale uvnitř šílím a šílím.

Předminulý pátek jsem si stahovala svojí školní složku na flešku. Nejen proto, že tam mám uložené písemnosti z písemné a elektronické komunikace, které potřebuji k maturitě, ale taky proto, že ta složka se mnou šla celé ty čtyři roky, kolikrát jsem si na ní ukládala strašné blbosti. A někdy během minulého týdne je čtvrťákům hromadně promazávali, abychom se na ně nemohli dívat u praktických maturit. Jestli tohle není důkaz toho, že za měsíc touhle dobou už tam nebudem (teda budem, za měsíc máme didaktický test, ale víte co), pak nevím co.

 

Z naší třídy ale nejsem jediná, co úspěšně zachovává neklid. Někdo jej projevuje legráckami (spolužák, který každý den od začátku prázdnin do společné konverzace na Facebooku píše, kolik dní nebo hodin do praktické maturity zbývá, a nebo spolužáci, kteří se vzájemně pošťuchují, ale z jejich psaní je patrné, že jsou nervózní).

     

 

A pak jsou spolužáci, kteří hysterčí. To screenovat nebudu, ale v kostce šlo o to, že spolužačka nepochopila, co je záhlaví, a bědovala, že se jí na stránku nevejde písemnost, když tam bude muset napsat jméno, třídu a předmět. Když jsem jí vysvětlila, že do dvou řádků jí záhlaví nezabere žádné místo navíc, odepsala, že ví, co záhlaví je, ale bojí se, že se jí to tam se jménem, třídou a předmětem nevejde. A pak se začala vztekat, že z ní dělám blbku.

Ale já se na tu chuděru nezlobím, ona je jenom nervózní.

 

Svým způsobem se ani nedivím. Nic se nevyrovná té beznaději, když zjistíte, že vám nevyšlo účetnictví. Poslední dobou vždycky, když počítám konečnou rozvahu, mám tep jak kdyby mě honila šelma.

 

Ve škole ve středu máme být v půl osmé. Jsme rozděleni na dvě poloviny, každý máme skupinu A, B nebo C. Jsou tři sady zadání. A jsme čtyři třídy. My s béčkem maturujeme ve středu, céčko s déčkem ve čtvrtek, kdy my máme studijní volno (a samozřejmě naopak). Podle našich informací má céčko odlišné zadání (a déčko úplně, je to naprosto jiný obor).

Totiž... v každém předmětu jsme se učili šest písemností. V písemné elektronické nabídku, poptávku, objednávku, upomínku, reklamaci a urgenci. Podle toho, co nám řekla profesorka, se tam u nás s největší pravděpodobností objeví ty těžší, první tři zmíněné písemnosti. Což je fakt paráda.
V právu děláme pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti, dohodu o provedení práce, alografní závěť, listinu o vydědění a pracovní smlouvu. Profesorka s námi probírala nejvíce první tři zmíněné, s céčkem poslední tři zmíněné. Asi jsme doma. (Navíc třídní poradila spolužákovi, co je trochu slabší, ať se podívá na pracovní právo. Ano, opravdu jsme doma.)
Ve veřejné správě děláme rozhodnutí o změně jména, výpis ze živnostenského rejstříku, plnou moc, oznámení shromáždění, prodloužení stavebního povolení a pak něco s přestupkem. Když jsme ale psali cvičný test, dostali jsme jen první tři zmíněné, s danou formou. A o přestávce se profesorka zajímavě podřekla, když na celou třídu zařvala: "Hlavně se mi naučte to áčko, chci říct... rozhodnutí...!" 
Já jsem varianta A, takže se učím rozhodnutí jako divoká. Nespoléhám na to, ale... ale. Je to nejtěžší písemnost, musíte si nazpaměť pamatovat poučení, výrok toho rozhodnutí jako takového, a pak tu větu, která udává, že správní orgán vyhověl, protože všechno bylo v pořádku. A celkově si pamatovat jak to jde za sebou, po čem jde číslo jednací, po čem datum... Je to celkem meh, ale pro mě ne až takový problém, i když je to nejtěžší písemnost. Já se to totiž samým strachem tak moc učila, že jestli to u té maturity fakt dostanu, tak to dám, i kdyby to nebylo za jedna. Ale to už je přece úplně jedno.

Prvním rokem ty praktické maturity děláme na počítačích. Náš obor vždycky dělal praktickou růčo (kromě PEKu), protože jsme na úpravu písemností ve veřejné správě (praktikum) neměli předmět, na rozdíl od veřejnosprávky. Jenomže stanovy se změnily, a i když to praktikum pořád nemáme, děláme ty maturity na počítačích. Z čehož mám zvlášť radost, protože součástí známky je samozřejmě i ta specifická úprava, kterou jsme viděli tak možná z vlaku. Navíc se ministerstvo rozhodlo, že na ty předměty budeme mít vyčleněné časy, takže když právo zpracujeme během půl hodiny, nebudeme si moct dřív sednout nad veřejnou správu, protože máme ty časy přesně vyčleněné.

Když člověk neudělá jeden předmět, tak to neudělal celé a nazdar v září. Největší strach mám asi z toho počítání, tam stačí fakt jedinej škobrt, a v háji je celý příklad. Aspoň že ekonomika je složená ze čtyř příkladů. Přece nemůžu bejt tak blbá, abych ani v postupech nenasbírala žádný body. To není možný.

No, mám strach. Docela slušnej. A je to jinej strach než strach před zkouškama v autoškole, protože tam šlo fakt jen o to, že prostě holt nebudu mít řidičák. S tím se smířit dokážu. Ale s tím, že bych neměla udělat tohle, se teda smířit nedokážu.

Zítra jdu do školy jen na první čtyři hodiny (to my všichni; nedostali jsme ten den studijní, což mi připadá na palici, když máme do půl čtvrtý), i když nevím, jestli tím něčeho docílím. Minimálně se strachy nepoblinkám ve škole, ale doma. :-)))

Sláva nazdar. Držte pěst. Aspoň bude o čem psát...