Čas na malou silvestrovskou bilanci.

Rok je jenom nějaký vymezený časový úsek. A fakticky je vlastně úplně jedno, jestli se to něco stalo loni a nebo o pár dnů později letos. Ale na něco ten náš život měřit musíme. A tou měrnou jednotkou jsou většinou právě ty roky. 

Takže... co se to letos vlastně přihodilo? 

Odmaturovala jsem. Myslím si, že to je docela důležitá věc, která se mi tak náhodou stala... Neuzavřela jsem sice školní docházku, ale cítím se duševně jaksi svobodnější, i když fakticky nemám proč. S tím souvisí asi taky to, že mě přijali na školu. Vyšší odbornou, nikoli vysokou (kam jsem to ani nezkoušela, upřímně), ale i tak to občas bývá záhul a připadám si občas stále jako středoškoláček. 

Přišla jsem o dědu. Jedinýho dědu, kterého jsem kdy znala a měla. Protože jednou jsme nahoře a jednou zase dole, a abych z té maturity neměla moc dlouho radost, muselo zákonitě přijít něco špatnýho. Je to život. 

Abych ale neměla čas jitřit rány v klidu domova, o několik dnů později jsem poprvé jela do ciziny bez doprovodu v podobě rodičů, paní učitelky, nebo někoho jiného, kdo se v dané lokalitě vyzná... prostě více méně na vlastní pěst. Jely jsme ve třech, byl to užitej výlet, a co víc, trochu jsem si posunula hranice. Jazykový, sebedůvěry... 

Co bych to byla za moderní mladou děvu, kdyby se nám do toho nepřipletl i nějaký ten chlap. No, připletli se mi do toho rovnou tři. Dva mi ukázali, co v životě nechci, a ten třetí... ten... je. Snažila jsem se to rozvést - několikrát - ale nikdy to úplně nevystihovalo to, co cejtím. Takže jsem to pokaždé smazala. Navíc o tom nechci mluvit, když vlastně ani jeden z nás pořádně neví, na čem jsme, respektive na čem budeme. Ale mám ho ráda. Tolik vám k tomu napíšu. Nějak jinak ráda. Nějak víc a nějak zvláštně. 

Poprvé jsem v praxi využila němčinu, a to při hraniční kontrole u Waidhausu ve dvě v noci. Zjistila jsem, že zvládnu pokecat s policajtem. Slušný... 

Co jsem dokázala tak hrozně neobvyklého? Nic. A já si přesto myslím, že se toho letos událo docela dost. Nebudu zcela přehánět, když napíšu, že se mi život obrátil úplně naruby. 

Nejzvláštnější je, že v menu už brzy přibyde čtvrtý rok. To se mi nepodobá, věřte mi. Všechny moje předchozí blogy (nepočítaje ty o pejscích z roku 2007) skončily smazané nebo minimálně důkladně promazané. A víte proč? Protože nikde nebyla taková blogová parta. 

Díky vám všem za super rok, který mi hodně dal. Podíleli jste se na něm velkou měrou, asi ani netušíte. 

Mějte krásnej 2019.