Strašně, strašně moc prahnu po kolu. Jako kdejaký osmiletý dítě.

Když mi totiž bylo čtrnáct, kolo mi ze zamčeného sklepa ukradli. Měla jsem vážně super kolo! Bylo krásný, mělo dokonalý odpružení, nechali jsme mu vyměnit řetězy, namontovat blatníky,... Bylo prostě celý dokonalý. Tečka. Víte, ten pocit, když máte úplně vyhovujícího chlapa, se kterým si rozumíte tak nějak... ve všem...? Tak ještě lepší, věřte mi. Já to musím vědět. To kolo bylo lepší než kdejakej chlap. Na ježdění. Třeba po horách. Ehm. 

No a od té doby jsem ještě nenarazila na kolo, které by mi vyhovovalo. Šlo o půjčovnové záležitosti, a to byla jedna katastrofa za druhou, zvlášť, když jsem ke všem těm kolům fyzicky přišla až po jejich vybrání, respektive objednání. Zpětně bych matčinému ex nafackovala za to, že pravidelně moji výšku nahlašoval jako 170 centimetrů. Jenže o tom jsme se už kdysi bavili. Má výška je 167 centimetrů! A ty tři čísla udělají v pohledu na vás sakra rozdíl. Při nahlášení 170 cetimetrů se totiž páni od půjčovny hromadně rozhodovali, že mi vyřadí kolo určené pro výšku 171-175 centimetrů, protože to přece už není žádný rozdíl. Tato situace se opakovala celkem třikrát. Na první pohled se to samozřejmě nemusí zdát jako velký problém. Problém nastává tehdy, když nedosáhnete nohama na zem ani při nejnižším nastavení sedla, což byl přesně můj případ. Bylo to pěkně o hubu, a nejednou jsem si kvůli tomu zkazila cyklovýlet tím, že jsem celou cestu hudrovala a hudrovala, ale hlavně hysterčila, že se bojím (zejména brzdit, což je, jak se asi shodneme, průšvih). Víte, já vám věřím, že byste takovou situaci třeba zvládli, ale já ne. Já ne. Já potřebuju mít pěkně svojí jistotu, a tu jsem prostě s nohama visícíma několik čísel nad zemí neměla. 

No, takže od té doby jsem měla podmínku, že buď si kolo před vypůjčením vyzkouším (tudíž půjčování si kol od ČD padlo), nebo nebudu jezdit na ničem. 

Dopadlo to tak, že už jsem na kole nejela asi pět let. Ne proto, že bych si snad nebyla schopná nějaké kolo půjčit, nebo dokonce odvážně koupit. Zkrátka proto, že jsem tak nějak neměla příležitost na něj sednout. Samotnou mě to nebaví, a parťáka nemám. Teda, neměla jsem. 

Je fakt, že se nám dole ve sklepě jedno kolo válí, ale to je přesně ten případ nohou visících nad zemí. Do dnešního dne nepochopím, jak na tom moje 162 centimetrů vysoká máti dokáže beze strachu jezdit, když mně samotné nepasuje, a to mám o pět čísel víc. 

Hovězí nápady toho typu, že bych kolo fakt jako potřebovala k životu, jsem až do teď mívala výhradně v létě, protože v zimě mě nějaká představa cyklistiky moc netankuje. Až do teď. Dokud si mě nenabalil ten můj lovec mamutů. Až někdy v uragánem doprovázené sněhové vánici uvidíte slušně, jako do společnosti oblečeného vousatého týpka s čirými brýlemi a bez helmy, který jede na třicet let starém namrzlém kole, existuje poměrně dobrá šance, že je to můj milý. Můj milý je do Prahy dojíždějící - vlakem, nikoli na kole - na kole ovšem jezdí na nádraží a zpět, vždycky ho zamkne ke stojanu, a ono poslušně čeká. Protože je to bio eko. Kdykoli k němu jedu a jdeme z nádraží, vesele ukáže na stojan, neomylně tam mezi všemi koly najde právě to své, a s otcovskou hrdostí prohlásí: "Hele, to je moje kolo!" Jeho kolo už znám důvěrně. Poznala bych ho mezi tisícovkou stejných. 

No a tak se jednou stalo, že prohlásil, jak se těší, až spolu podnikneme nějaký ten cyklovýlet. Což mě trochu dorazilo, a nejen proto, že jsem mu několikrát vysvětlovala, že mi ze sklepa stihli ukrást dokonce i tu dětskou skládací koloběžku. A dorazilo mě to tak strašně (rozumějte - konečně mám motivaci a výmluvu), až jsem si řekla, že mi Vesmír posílá znamení a já si to kolo prostě musím koupit. 

Jedním z důvodů, proč jsem si jiné kolo nechtěla koupit už dřív, bylo hlavně to, jak mizerně jsme měli zabezpečený vstup ke sklepním kójím. Dřevěné dveře, do kterých když jsem se sama opřela svojí vahou, otevřely se, ač zamčené. Co teprve ten chlap? To musela být vážně hračka. Na naše naléhání nakonec předseda bytového družstva svolil k novým dveřím. Chtělo to tři vloupání, ukradené kolo, koloběžku, cestovní vysavač a poškozenou trubku od přilehlého hlavního uzávěru plynu (tu zloděj patrně poškodil, když se snažil vylomit dvířka od naší kóje, která je u zdi a jednu z trubek má "uvnitř"), ale povedlo se, a s křížkem po funuse konečně můžu prohlásit, že je těžké se do sklepů dostat i s klíčem. 

Pořád tak nějak přemýšlím, jestli jít do kola nového, nebo mám radši zabrousit někde po inzerátech. Výhoda nového kola je samozřejmě ta, že je nové, nepoužité. Jenže to to moje peckovní ukradené bylo taky, a stejně mělo vadné řetězy, jejichž vypadávání má matka původně sváděla na mou neschopnost efektivně pracovat s přehazovačkou. S nějakou prohlídkou a doladěním u profesionála počítám, na druhou stranu je asi pravda, že ty náklady budou nižší než u kola z druhé ruky, kde se obávám, že by toho bylo potřeba vyměnit více, takže ve finále bych si nemusela cenově zase tak pomoct. Druhá věc, která mi hraje pro nějaké starší kolo - pořád se tak nějak iracionálně bojím, že se nám do toho sklepa někdo dostane. V tenhle barák jsem už ztratila důvěru dávno. Tak si říkám, jestli by mi v tomhle případě nebylo staršího kola líto o něco míň... Ale asi ne. Asi by to bylo úplně stejný, vzhledem k tomu, že si k určitým hmotným věcem snadno tvořím citový vztah (a kolo jednou z těch specifických věcí zrovna je).

Samozřejmě si to kolo pořizuju v první řadě kvůli sobě. Kolo vám zůstane (když vám ho neukradnou), chlap třeba ne (když vám ho přeberou... nebo ho začnete štvát). Ono je fajn zajet si třeba na nákup na kole, fakt. Sice je pak těžký vézt to zpátky, ale je to fajn. Nebo si třeba zajet na cyklostezku k Vltavě! Mezi všechny ty bruslaře. Se zabít. Nebo je zabít. Jezdit na kole je fajn. Kupte si taky kolo! Jestli ovšem ještě existuje někdo jako já... kdo kolo nemá. Ehm ehm.