Právě jsem umyla hajzl.

Jsem tu od pátku. Od pondělka tu chodím na praxi. Dnes je středa, můj zhruba pátý den zde, a už jsem stihla začít chytat móresy mé matky. A Mikyn zase té své. 

Můj den obyčejně vypadá tak, že se ráno probudím v pět hodin s Mikynovým budíkem. Posléze střídavě usínám a jsem buzena zvuky, které Mikyn vydává, a světlem, které na různých místech bytu zapíná. Vstanu, odeberu se na praxi, na praxi dentální hygienistce dělám sestřičku, vrátím se domů na oběd, vrátím se na odpolední praxi, ve tři hodiny jdu domů. Občas jdu něco koupit, ale potom, po příchodu domů, nastává ta kritická část: Co mám jako dělat? 

V té Praze čas utíká daleko rychleji. Je to nejspíš tím, že mi cesta do školy trvá asi půl hodiny, cesta ze školy ještě o patnáct minut déle. Když chci někde něco pořídit, musím cestovat někam zvlášť, takže se člověk vrátí domů v sedm večer, ani neví jak. Naopak Pardubice mají jednu velkou výhodu. Kdo tam někdy byl víc než na výletě, jistě mi dá za pravdu, že dostat se z jedné části do druhé zabere pár ubohých minut. Cesty jsou tu jednoduché, a když bydlíte tak pěkně jako já momentálně (a to sice těsně u centra), máte naprosto vystaráno. Hned u nosu obchodní centrum, a cestou z praxe (která trvá deset minut pěšky!) chodím třídou Míru (nebo spíš paralelně s ní vedlejší ulicí, ale dá se), kde je, no, všechno. Takže maximálně tak v půl čtvrté si doma sednu na prdel s tím, že teda nemám co dělat. Většinou je to ale ještě horší, protože hygienistka, u které na praxi jsem, většinou končí dřív kvůli dětem. 

A tak to své nic nedělání proměňuji v uklízení. 

Ano, slyšeli jste správně. Já, chronický neuklízeč, kterého jeho matka nazvala bordelářem po otci, uklízím. A ještě se tím bavím... 

Jestli má Mikyn nějakou vadu, pak je to bordelářství. Moje matka neví, co to znamená, když je někdo bordelář, když jím nazvala mě, nebo i mého otce... 
Dá se říct, že je Mikyn ten typ člověka, který něco vytáhne, ale už to nevrátí na své místo. Nestele si postel. Zametá jednou za dva, tři týdny. Neumývá sporák. Tříděný odpad střádá do velkých (velkých, myslím opravdu velkých) krabic, které stojí v kuchyni u zdi. Věci ze sušáku bere rovnou na sebe, místo toho, aby je složil a uložil, když jsou suché, takže tam stojí týden nebo dva. Účtenky od potravin nevyhazuje, ale hází je na stůl v kuchyni a už je nelikviduje. A tak dále, a tak dále, obrázek už asi máte... Toto bohužel zdědil po své matičce, která je jinak zlatá, ale sbírá věci. A prostě neuklízí. Když jsem poprvé byla v jejich bytě, byla jsem upřímně v šoku... A vlastně jsem ještě teď, kdykoli se tam objevím. Mikyn je s tím bordelem zcela očividně naprosto v pohodě, protože kdybych sem nejezdila, jsem bytostně přesvědčená o tom, že to tu vypadá zcela stejně jako v bytě, kde vyrostl. Tuto moji obavu bohužel potvrzuje to, jak to tu vypadá, kdykoli sem třeba dva, tři týdny nepřijdu. Buď ho nic nedonutí trochu poklidit, nebo to prostě neudělám. Jsou věci, na které tu Mikyn absolutně nesáhl - sprchový kout nebo umyvadlo, dřez, utírání prachu na parapetu,... 

Ale abych jen nekřivdila, musím uznat, že já zase nevařím, zatímco Mikyn ano. Jednak proto, že on, na rozdíl ode mě, vařit umí, a jednak proto, že se trochu bojím sahat na jeho kuchyň... Všechno má nové, vestavěné, má to moc čudlíků, a já se prostě bojím, že s tím něco udělám. Mám pocit, že má všechny spotřebiče až přehnaně složité, absolutně neblbuvzdorné. S mikrovlnkou jsem si potykala teprve v pondělí (tedy skoro po roce, co sem jezdím), u myčky mám alespoň naučenou cestičku k programu, ale trouba vůbec. 

No, a jak teda vypadá mé klasické popracovní odpoledne zde? 

Přijdu domů. Převleču se. S radostí, že mohu alespoň něco dělat, letím zamést / umýt záchod / umýt sprchový kout / umýt umyvadlo / umýt sporák / umýt dřez / utřít linku / utřít prach / vytřít koupelnu / vytřít záchod / vyklepat koberečky / vyžehlit prádlo / složit prádlo. U toho mám puštěný Mikynův bluetooth repráček, což on neví, ale já myslím, že si to zasloužím, přeci tu nebudu v depresivním tichu. Po práci se pak jdu vydrbat, neb jsem celá od infekčního aerosolu, a pak přijde část, na kterou se těším nejvíc, a to je víno, neb vinárna je nebezpečně blízko. Tímhle tempem ze mě na Vánoce bude alkoholik, ale aspoň jsem veselá. Že... 

Mikyn pak zhruba kolem půl sedmé přijde z práce, dostane echo, že jsem uklidila, očekávám vděk, vděku se mi nedostane ("Ty jsi umyla sporák? Já si nevšiml!"), a já se přistihnu, jak si v duchu brblám, že taky nic dělat nemusím, že. :-D I když vlastně musím, pokud tu čtyři týdny nechci žít v nepořádku. Je tedy fakt, že pokud Mikyna nějak nakopnu, tak jede - plazí se přede mnou se smetáčkem v ruce, skládá trička, utře po sobě linku. Ale prostě pro to celkově nemá cit. Pokud spolu vydržíme, tohle bude hrozný neštěstí, protože většina z tohohle bude na mně. Pořád mám v hlavě, jak potenciální tchán ukázal na jednu z hromad u nich v obýváku a řekl: "Tohle všechno je Mikynovo. On je v tomhle stejnej jako jeho máma, budeš to s ním mít těžký." 

I když ten článek asi zní trochu depresivně a Mikyn vypadá jako strašná partie, až na tu uklízecí část je to, překvapivě, úplně v pohodě. On by u mě zase mohl říct, že jsem uklízením nemocná a štvu ho tím, což už i veskrze řekl. :-D Nebo že nevařím, a on se domů vrací po práci pozdě a ještě musí stát u sporáku... Asi máme oba něco. Jak říkám - nebýt tu taková izolovaná a někoho tu trochu znát... 

... a nemít Mikyn topení na dálkové ovládání, které neumím ovládát... 

... asi bych se tu měla i docela dobře. :-D