Můj osobní názor je, že ani můj milý nečekal, že to dopadne nějak takhle.

Od posledního článku uběhnul (hehe) více než týden, a já od té doby byla běhat, počítám... *mrk do aplikace*... čtyřikrát, přičemž dnes půjdu popáté. Dokonce jsem si odbyla svou premiéru ve své rodné části Prahy.

Mikyn byl ke mně zprvu velmi skeptický. Jak on sám velmi rád a často říká, podle sebe soudím tebe, takže neočekával, že bych se, až budu doma, sama, vyhrabala. Omyl. Ale nepředbíhejme. Nejprve pěkně postupně, abyste tu měli důkaz, že fakt běhám. Já. Běhám. Pořád tomu nemůžu uvěřit, he.

Jak sami uvidíte, používám aplikaci MiFit. Neříkám, že je to ta nejvíc přesná aplikace na světě, ale dá mi poměrně spolehlivý přehled o uběhnutých kilometrech. Kalorie, upřímně řečeno, nevím - mělo by to počítat dle tepu a zadaných hodnot výšky a váhy. Jak přesné je měření tepu, to taky můžu jen odhadovat, ale po menším přezkumu hodnot to asi plus mínus sedí. Hrudní pás to holt není.

21.5.2020

Zapomněla jsem si zapnout GPS v aplikaci v telefonu. Respektive - myslela jsem si, že když spustím venkovní běh na náramku, telefon mi sám načte polohu, i vzhledem k tomu, že se tam objevila hláška tvrdící mi, že je náramek připojen k GPS... Nic, pro tento běh mapa není.

Běh se uskutečnil v Pardubicích. Běželi jsme kolem Labe, potom vesničkou, městečkem, až jsme to stočili zase zpátky. Chvilku asfalt, chvilku přírodní cesta. Mám pocit (ale nejsem si úplně jistá - tím, že nemám k dispozici tu mapu), že jsme běželi kolem koupaliště Cihelna - což je od Parku Na Špici fakt pěkná trasa. Já osobně tam běhám úplně nejraději - nejsem si jistá proč, ale nějak se mi tam líbí a mé nadšení z běhu v jiném místě je o píď nižší. :-D

Tady se můžete podívat na to, jak to se mnou ten den vypadalo. Ten srdeční tep je kolísavý proto, že běháme přerušovaně - vždy dvě minuty běžíme a minutu jdeme rychlou chůzí. Indiánský běh? Nevím. Vím jen, že je to pro mě zatím značka ideál, nemůžu po dvou týdnech běhání a předchozích jednadvaceti letech nečinnosti chtít, abych udejchala půlmaraton. I když bych samozřejmě chtěla. :-D

24.5.2020

Běželi jsme v chcanci. Stačí vám to?

No, já jsem si myslela, že ne.

Dle mých propočtů to byla neděle. Vzpomínám si, že to byl neskutečně líný den. Pršelo od rána... a potom přestalo. Mikyn na mne pohlédl, potom pohlédl na Meteoradar, potom zpět na mne. A pravil: "Nepůjdeme si zaběhat? Má jen krápat."

Co vám budu, že. Zaběhat jsme si šli. Započali jsme to tentorkát jinde - zcela premiérově - u Poseidona (skoro), proběhli jsme to kolem Labe a pak až do centra města, odkud jsme se vydali dom.

A teď se podívejte na mapu a na to, kde jsme běželi rychle - kolem čtvrtého kilometru. Tak přesně tam nás chytil hrozný chcanec - takový, že jsme se v Tyršácích museli na dvě minuty schovnat pod stříšku, byli jsme oba úplně durch. Obličej jsem si bývala ráno nemusela mýt, protože by to za mě udělal ten déšť. Takže tolik k tomu krápání.

Někde uprostřed cesty jsme probíhali pod mostem, povrch tam byl kamenitý a nerovný. V těch místech jsem si uvědomila, že jestli chci běhat, budu potřebovat patřičnou obuv. Doposud jsem běhala v jakýchsi teniskách, které byly o dvě čísla větší než jaká je má běžná velikost, ale nebyly to tenisky určené na běhání a bylo to zkrátka znát.

Večer po běhání Mikyn začal vykazovat znaky rýmičky, protože v tom dešti běžel jen v šortkách a triku s krátkým rukávem. Potom ho úspěšně ofouklo a bylo.

Tady máte graf mého srdečního tepu, který je nějaký zvláštní, ale fajn.

Za chvilku mě budete znát líp než můj doktor. Jinak je to teda blbý, jsem dost v anaerobní zóně, ale víte co... Ono je to ve finále jedno, metabolismus se rozhejbe tak nebo tak. Asi mi u toho běhání nejde o to spalovat tuky, spíš se tak nějak provětrat a tak. Moje levá noha s náběhem na varix to určitě oceňuje. Moje levá noha s náběhem na varix je asi jedním z největších důvodů, proč to dělám, kromě toho, že mě to baví, Takže mi nějaká zóna srdečního tepu ve finále může bejt jedno. Ale pro představu značka ideál.

Ještě tentýž den jsem měla svoje běhací boty.

Rozhodla jsem se pro Saucony Ride ISO 2. Bývala bych si je nekoupila, kdybych za ně musela dát plnou cenu (kolem 4 tisíc), ale stály mě polovinu, protože jsem přišla ke slevě. Pořád drahá sranda, ale už míň.

Boty jsou velikosti 40, což je o dvě víc, než standardně mám a nosím. Zkoušela jsem si i 39, ty bych bývala snesla také, ale při zkušebním běhu jsem zjistila, že bych palci možná narážela do špiček bot, kdybych běhala z kopce nebo v nějakém terénu... Takže jsem raději vzala 40, což je stejná velikost jako u bot, které jsem měla na běhání předtím a které mi svou délkou vyhovovaly. Rezerva ve špičce je poměrně velká, ale čert vem, nevadí mi. Bála jsem se, aby se mi boty nezouvaly, ale nic takového se neděje.

Naproti tomu Mikyn na svou nohu nesehnal pomalu nic. Má široká chodidla a vysoké nárty, takže, ach, hrůza. I široká obuv mu je úzká! Já mám úplně opačný problém, mně se zas všechno zouvá, a jediné lodičky, které vlastním, mám oblepené opatěnkami a gelovými polštářky, což stejně nepomáhá - maturák jsem odpajdala. Drahý při pohledu na nákres mé nohy prohlásil, že pokud si uděláme dítě, je šance, že bude mít normální nohu, protože se naše "nedostatky" vykompenzují. Já bych spíš řekla, že ne, a v duchu sama se sebou uzavírám sázky, jestli během příštích pěti až deseti let budu řešit široký nebo úzký školkový bačkůrky.

 

26.5.2020

Skoro stejná trasa jako minule, akorát že bez deště a mírně protažená.

Můžete vidět, že mi hned na začátku kus cesty nešla GPS. Po pár metrech mě na to naštěstí upozornil náramek, takže jsem se šla podívat do aplikace, co se děje - zdá se, že to prostě vypadlo... Nevadí, zapla jsem a běželi jsme dál.

Někdy ke konci cesty jsme si naše dvě běhací minuty zkusili posunout na dvě a půl minuty - nebylo to tak hrozné, uvidíme příště.

Bylo zrovna docela příjemně, ale den předtím pršelo, takže jsme zvolili opět tuto variantu cesty, kde je většina úseku asfaltová nebo zpevněná. Cihelnová varianta, kterou jste viděli v předchozím článku, je hodně po polňačkách, a to jsme se báli bláta a přidružených držkopádů.

Jinak to byla premiéra pro moje běhací boty, a musím říct, že to bylo opravdu super, s normálníma teniskama nesrovnatelná záležitost. V těch starých mě po čase začal bolet nárt, přesně v místě hrany jazyka boty. Tady jsem o žádným nártu ani nevěděla! A to byl z předchozího běhání docela dost rozbolavělý. :-(

Takto tep.

Takto zóna. Už trochu lepší.

Takhle to vypadá v Pardubicích. Placka placatá...

 

27.5.2020

Má rodná. Poprvé. Opět jsem během nevyrážela ani nekončila doma.

Jela jsem do Prahy kvůli určitým školním záležitostem, tak jsem se rovnou hecla a šla si večer zaběhat. No.

Řeknu to asi tak. Nevážíte si placky, dokud neběháte do kopečka. A z kopečka. A do kopečka...

Musím konstatovat, že jsem nevěděla, kudy běžet. Nevadilo mi to, poháněla mě radost z matčina výrazu, když jsem řekla, že jdu běhat, a radost z Mikulášova výrazu, když jsem mu napsala, že jdu běhat - haha - sama! Jeho výraz jsem sice neviděla, ale viděla jsem, jak se smál, když jsem mu ještě v Pardubicích říkala, že asi půjdu - sama. To se nedonutíš, když budeš sama, to chci teda vidět - ha, a kdo z nás toho večera šel běhat, co?

I tak se ale přiznávám, že jsem běhala spíš kam mě nohy vedly, a párkrát už jsem musela logicky uvažovat, kam doběhnu, když poběžím tudy, kudy běžím... Nebo kam doběhnu vůbec, protože ač jsem se nebála, že se ztratím (jsem tam koneckonců doma a ztratit se tam nemám kde), cesta nebyla moc plynulá. Mohly za to nejen kopce, z nichž na jednom jsem málem nechala plíce, ale taky fakt, že jsem si předem nestudovala žádné trasy. Proběhla jsem tedy kousek lesíčkem až na Modřany, odtud zpět na Kamýk - chráněnku, od chráněnky k Libuši kolem vilek... A pak už jsem nevěděla, navíc jsem fakt byla vyfluslá z toho stoupání, tak jsem šla domů. :-D Číselně - oproti Pardubicím nic moc, ale zas to byl trochu jiný terén, víc kopečků, a to je dobrý taky. Že. Ehm.

Srdeční tep, nádhera.

Zóna srdečního tepu, krása střídá nádheru. Nebo taky ne, no...

Když jsem přišla domů, máma se mi smála, že jsem rudá. Mikyn se mi smál, že jsem vydržela jen půl hodiny. Babička se zlobila, že mě v lese mohl někdo klepnout a zabít. Prostě klasika... Ale byl to náročností asi zatím nejtěžší běh, který jsem absolvovala. Jsem lemra, ale věřím, že to časem bude jen lepší.

Mikyn plácnul, že si chce koupit hrudní pás pro přesnější měření tepu - jeho chytrý náramek je spíše blbý a nejde spárovat s telefonem... Já mu řekla, že je to zbytečné. Řekla jsem mu to proto, že jsem mu hrudní pás koupila k narozeninám, které bude za chvilku mít. Vybrala jsem Garmin - ne úplně levný ale ani ne úplně vymakaný. Aplikaci Garmin v telefonu má, protože měl od této firmy už náramek (který odešel do lovišť), takže snad se mu to podaří spárovat. Nekupovala jsem nejlepší na trhu, poněvadž si nejsem jistá, jestli u běhu vydrží, když tu zrovna nebudu. A úplnou šlupku jsem taky nechtěla pořizovat, pochopitelně...

Jsem zvědavá, jak tyhle moje (naše) snahy dopadnou.