Už několik let to s babičkou praktikujeme tak, že si řekneme co bychom chtěly, a koupíme si to.
V mém případě jde většinou o hadry, v babiččině případě o knihy. S knihama to máte lehký, řekneme název a autora. S oblečením je to horší.

Život Pražáka, aneb tady to máte vlastně hrozně lehký. Babička mě nějakou dobu před Vánoci čapne, a jedem do centra. Nejčastěji na Václavák, kde jsou takové ty obyčejné obchody s oblečením, jako je New Yorker, céáčko, háemko, a tak podobně. Cestou si většinou projdeme trhy, babička si dá svařák, já mrznu, svět je prostě fajn.

Letos to ale byla jiná sranda.

Měla jsem za babičkou přijet kolem druhé hodiny. Hned cestou mě potkala první peripetie, a sice desetiminutové zpoždění autobusu.
Mimopřažští se mi většinou smějí, že deset minut není nic, ale to jsou většinou ti mimopražští, co si do Prahy jedou maximálně tak o Vánocích na svařáček, tuhle do Outlet Arény (prosímvás, to už ani skoro není Praha), támhle na alergologii... Ale my se tu sakra bavíme o MHD. MHD. To je jiná klasa, sakryš. Deset minut je moc.
Autobus tedy nakonec přijel, provázen radostnými výkřiky všech čekajících, a v neposlední řadě i velkolepými ohňostroji.

Protože děda s babičkou bydlí u fotbalového stadionu (jako pro lidi co kouají na fotbal je to super, v podstatě zápasy zadáčo), na rohu je hospoda. No to k tomu patří, ne?
Vystoupila jsem z autobusu, přeběhla koleje, prošla kolem té hospody, když jsem uslyšela nějaký hlas.
"Volé, není to ta Marčelova mladá?"
"Ne tyvole, Marčelos má tu holku starší."
Jenže ona to byla ta Marčelova mladá. A ti dva byli Marčelovi kamarádi z hospody.
Nenápadný jak moja babka na diskotéce.

Po nějakých dohadech s otcem o tom, proč se diví, že mám strach z jeho věčně opilých kámošů, jsme s babičkou vyrazily na nedalekou tramvajovou zastávku.
Čekaly jsme na tramvaj 24.
Jenže ta nejela. A nejela.
To jsem zase musela přijít já, abych zjistila, že jsme klidně mohly jet těmi pěti šestkami, co už tu stavěly.
Tudíž jsem na Václavák dorazila celá zmrzlá.

Hned jsem s babičkou prošla několik obchodů. Zdráhala jsem se cokoli si zkoušet, proto jsem vybírala spíše věci, které jsem odhadla. Ale i to byl kupodivu problém.
Přehrabuji se takhle v něčem, co se mi zrovna líbí. Místní pracovnice už se na mě kouká nevrle, protože se tvářím vyloženě zle a hudruju si u toho.
"Terezo, tak už si vyber, ježiši."
"Hledám velikost, ne?!"
"Tady máš emko! A tady taky!"
A v tu chvíli babička vytáhne to emko. Po vteřině ho zas vrací zpět na místo.
Víte, on je hroznej problém sehnat něco na normální lidi, jako jsem já. Všude kam přijdu, najdu velikosti od M do XL (a M taky nevidím vždycky). Jsem šťastná, když najdu S, ale když najdu nepotrhaný čistý XS, to je na prapory!
Možná je to moje vina. Možná chodim do blbejch obchodů, možná chodim pozdě.
Jako, eska a ikseska samozřejme jsou v hojném počtu. I u hezkých věcí. U hezkých věcí, které mně ale slušet nebudou.
A nebo mám jen blbej vkus. I to je možnost.
A nebo spíš ne. Ne, ne ne ne ne. Já umím bejt hezká, když chci. :D Rozhodně je to vina těch obchodů. Rozhodně.

Když už jsme měly koupenou jednu celou věc, babička se rozhodla, že chce ten svařák.
Kterej jsme samozřejmě nemohly najít.
Tak jsme tam tak procházely, když babičku do očí praštil nápis "VINNÝ PUNČ". A protože po svařáku jinde ani památky, pořád jen punč punč punč punč, šla si koupit.
A když viděla, jak klepu kosu, koupila mi taky.
Což teda rozhodně neměla dělat.

Ten punč byl buď z červeného vína, nebo z růžového. Červené je o něco silnější, tak to si vzala babička. Mně dala to růžové.
Víno + likér. Máte vinný punč.
Nejdřív mi to teda moc nechutnalo, ale vidina toho, že mi bude teplo, byla silnější. A vyhrála. Takže jsem vypila celý kelímek.
Opakuji: Babička mi to neměla kupovat.
Nejdřív jsem byla v pohodě, sama jsem se divila. Cestou do New Yorkeru to začalo.

Jako, musíme si uvědomit, že nejsem vůbec zvyklá pít, mám nízký tlak, a včera jsem k tomu byla hladová. Jak asi může takové pití alkoholu dopadnout?

Jdu si takhle rovně přímo k tomu obchodu, když mě babička chytí za loket.
"Terezo, ty jdeš jak namazaná."
Bylo to ohromě vtipné.
"Vždyť já taky jsem namazaná."
Takže do mě bábi narvala nějaký hamburgr ze stánku, či co to bylo, a myslela si, že mi to pomůže.
Moc ne.

Nedalo se říct, že bych byla vyloženě opilá, ale rozhodně byl svět o něco hezčí. Neustále jsem dávala pozor, abych chodila rovně, snažila se tak nějak udržet koncentraci na to oblečení, které jsem si prohlížela, a hlavně jsem se pokoušela mlčet. Hlavně nic neříkat, hlavně nic neříkat, protože já alkohol, to bývá vážně moc vtipná kombinace.
Na druhou stranu jsem tak nějak odbourala hranice. Co se mi líbilo a měli to v mé velikosti, to jsem prostě čapla. A dokonce jsem i šla do kabinky! Já! Já jsem si šla dobrovolně zkoušet oblečení! A byla jsem schopná v něm vylézt, abych se ukázala babičce! :D
Tak moc jsem se snažila, aby ten alkohol na mě nebyl vidět, až mi to jednou nevyšlo. Zkoušela jsem si dokonce XS, ale ono to bylo velký (!!) - asi špatný střih. Vylezla jsem z kabinky, abych babičce dokázala, že mi to fakt není, jenže jsem uklouzla, chytla se toho závěsu a začala se strašně smát.
Asi nemusíte být jasnovidci k tomu, abyste si domysleli, že mě odtamtud babička odtáhla div ne za vlasy.

Za čtvrt hodiny jsem ale byla natolik v pořádku, že jsem dědovi byla schopná koupit CD Věry Martinové za 399. Tudíž jsem asi moc v pořádku nebyla, což by dokazoval i fakt, že se mi pořád tak nějak motala hlava, ale aspoň mám ten dárek, no.

Ještě pak nastalo dobrodružství v tramvaji, kdy jsem musela stát. Už jsem příliš veselá nebyla, vrátila jsem se do svého obvyklého pesimismu, ale ta hlava si prostě pořád dělala co chtěla, a byl pro mě problém udržet se. Když jsme byli asi stanici před naší stanicí, slítnul mi najednou tlak a já spadla na nějakého pána, který mi pak řekl, že dobrý, že mladý holky na něj nepadají každý den, a že kdybych chtěla, mohla bych si spadnout ještě jednou. A pak vystoupil, ale já bych se stejně nerozhodla spadnout na něj ještě jednou, protože mi bylo hrozně trapně a babička předstírala, že mě nezná.

Dorazila jsem zpátky do "stadionového" bytu (tak přezdívám bytu, kde bydlí trio babička + děda + otec), kde mě prolili čajem (pesticidovou Babičkou Růženkou), děda se mi smál, ale pak odešel zpátky do obýváku a na plné pecky si pustil nějaké country. Babička mě pak vydírala, že jestli se matka o tom "svařáku" dozví, tak nedostanu ani jednu věc co jsem si vybrala, ale že to všechno pošle na charitu.
Ubezpečila jsem jí, že jestli se o tom matka dozví, Vánoce slavím v děcáku.

Tak teď jen doufat, že se mi ty mnou vybrané hadry budou líbit i za střízliva.

PS: Já normálně nepiju. To abych nevypadala jako nezletilý alkoholik.

PS číslo 2: Stejně mi ten vinnej likér moc nepomohl, mám zánět hlasivek.