Na pátý pokus už kurňa snad...

Úplně každý se mě ptá na jednu a tu samou věc. Jak je to tedy s těmi lidmi v Chrovatsku? Je tam každoroční boj o místa na pláži, nebo pobřeží zejí prázdnotou?

Pravda byla tak někde uprostřed. V době, kdy jsme přijeli, se v naší destinaci vyskytovalo velmi málo lidí. Nebylo tam prázdno, ale místa na pláži bylo habaděj a nikdo se dokonce nerval ani o zatěžkávací kameny. Mikynovi rodiče říkali, že takové prázdno tam za uplynulých dvacet let ještě nezažili. Na druhou stranu je pravda, že na přelomu července a srpna se vše začalo tak nějak více zalidňovat a počáteční klid byl ten tam. Tak či tak, přijela jsem covid negativní, možná i proto, že Chorvaté dávají za povinnost ve vnitřních prostorách jako jsou například obchody nosit roušky. A nebo to bylo opravdu nízkým výskytem této nemoci v celé zemi? Nebo tím, že jsme kromě obchodů s nikým úplně neinteragovali?

Momentálně bych si tipla, že je v Chorvatsku lidí dost. Jsem ráda, že jsme vychytali termín, a přiznám se, že ne kvůli strachu z covidu, ale hlavně kvůli vlastnímu pohodlí a klidu.

 

Když jsem úplně poprvé vlezla do moře, byla jsem jako v Jiříkově vidění. Po deseti letech jsem se ráchala ve slané vodě a přišlo mi to hrozně zvláštní. A taky strašidelné, takže první den jsem se absolutně neodvážila plavat tam, kde jsem nedosáhla. Když jsem se po nějaké době pokusila odvázat a plavat až k "bójce" - plastové flašce od Mirindy, zamotala jsem se nohou do lana, které flašku kotvilo ke dnu, a následně leknutím dostala do pravé nohy křeč. Doplácala jsem se až k Mikynovi, který na mě zaraženě hleděl a ptal se, co se mi stalo a proč jsem se prostě nepostavila a nedošla k němu. Vyčinila jsem mu, že u bójky - flašky už nedosáhnu, načež mi Mikyn odvětil, že on tam normálně stačí, protože tam voda sahá po bradu, tak co jako dělám. To mě dopálilo a po protažení svalu a odeznění křeče jsem vyplula pryč od Mikyna, abych následně dostala křeč i do druhé nohy.
Ještě ten den jsem si koupila šumivé tablety magnézia za 11 kuna.
Další dny to bylo o poznání lepší, ale byla jsem hodně opatrná a nechtělo se mi plavat daleko, hlavně ze strachu, že se zase ozve křeč.

Až po nějaké době jsem si začala mapovat přítomné bójky. Symapticky v moři lemovaly cestu, a to zhruba 200 metrů do dálky, plus jich byla hezká spousta rozprostřena i okolo, takže jsem začala plavat podél nich, s tím, že kdyby mě chytla křeč, nějak se doplácám k té nejbližší.
Jako první jsem se seznámila s bójkou, která se nacházela v místě, kde jsem stačila. Zkusila jsem se jí chytit, co to udělá. Potom jsem zkoumala, jakou vůli má láno, a nakonec jsem zjistila, že to není tak hrozné, a pokud křeč nebude nějaká echt ochromující, u nějaké té bójky se uchytit zvládnu.
Takže jsem si dala za cíl doplavat nejprve k jedné bójce... a potom ke druhé. Ta druhá bójka se nakonec stala mým kámošem, takové odpíchávátko, podle kterého jsem poznala, jestli plavu daleko nebo jsem ještě blízko. Nakonec jsem byla schopná uplavat celých těch 200 nebo 250 metrů k poslední bójce a zpět, ale to jen proto, že jsem se denně prolévala tím magnéziem a poctivě solila, takže jsem z křečí neměla takový strach.
Jak se později ukázalo, kámoš měl i jiné využití než jen ukazatel vzdálenosti. Jednou jsme si s Mikynem (náhodou v blízkosti kámoše) plavali, když sebou Mikyn začal zvláštně máchat, až jsem se v první chvíli lekla, jestli mu něco není.

Já: "Co děláš?"
Mikyn: "Zkouším plavat jako mořská víla. Jako kdybych měl místo nohou ploutev..."
Já: *hýkám, plácám se k bójce, které se následně křečovitě držím směju se*
(autentický přepis)

 

Na pořadu dne bylo kromě plavání v moři samozřejmě také slunění. Vybavená SPF 50+ jsem ještě v Pardubicích Mikynovi pořídila jeho vlastní SPF 50+, protože po vzoru svých rodičů celý život (i u moře) používal ochranu SPF 20, což je, mezi námi děvčaty a chlapci, úplně na nic.
Když Mikynovi rodiče uzřeli, jak se matláme padesátkou, začali halekat, že budeme jako ředitelé vápenky, a následně se šli namatlat svými desítkami.
Tušila jsem velké špatné. Že na to nedbala Maminka mne překvapilo jen o něco méně než to, že na to nedbal ani MUDr. Tatíček, který má z dermatologie, pokud si to pamatuji dobře, nějakou tu zkoušku. Jaké bylo překvapení, že už po dvou dnech oba byli spálení jako uhlík z kamen, a Mikynova maminka pak dokonce dostala úpal a úžeh dohromady, protože k tomu intenzivnímu slunění ani nepila. Pila akorát večer pivo a občas víno, takže sice byla veselá, ale taky potom dva dny strávila v posteli. To Tatíček byl jen rudý, protože během dne alespoň pil vodu a na hlavě měl kapesníček s uzlíčky na rozích.
Jako ředitelé vápenky jsme s Mikynem nebyli, ale kontrast mezi námi a jeho rodiči byl znatelný. Až jsem občas měla pocit, že mě Mikyn prokleje, že kvůli mně odjíždí nepoměrně bělejší. Řekla jsem mu tedy, že pokud bude se mnou, bude se matlat padesátkou, protože ho za pár let odmítám pohřbívat kvůli melanomu.

 

Došlo i na nějaké ty výlety.

Jako úplně první výlet mimo moře nebo město byla výprava na Crni krug.

Crni krug je vrcholek, na kterém se nachází něco jako rozhledna. Cesta nahoru je suchá a horká, krásně ukazuje, jaké je Chorvatsko mimo moře.

 

Cesta nahoru se neuvěřitelně táhla. Mikyn mě donutil vzít si slamák, který jsem si na hlavě musela neustále držet, protože foukal vítr. Ten slamák byl ve finále spíš kontraproduktivní, protože se mi pod ním hrozně zapařovala hlava, takže jsem ho co chvíli sundavala.

To jsem já. Mohlo by se zdát, že na fotografii pózuji, pravda je však taková, že jsem neměla tucha, že mě Mikyn zvěčňuje. Čučela jsem zrovna na vyprahlou cestičku, po které jsme právě přišli. A foukal vítr, takže jsem si u toho sundala klobouk.

Obdobně jako na předchozí fotografii, ani tady jsem nepózovala. Tentokrát bylo předmětem mého zájmu forografování.

No a cílovou destinací, tak zvanou třešničkou na dortu, byla rozhledna, nebo minimálně to, co jsme za rozhlednu pokládali.

 

Při příchodu na vrchol začal Mikyn řvát jako na lesy: "Dobra daaaan!" Nejprve jsem nepochopila, proč to dělá, když se kolem nikdo nenacházel, a Mikyn mi tedy následně (a velmi důsledně) vysvětlil, že má důvodné podezření, že se na rozhledně nachází nějaký strážce kopce, který dohlíží na dění okolo. Jenže na pozdrav a ani dva následující nikdo neodpověděl, tudíž jsme usoudili, že se na rozhledně žádný strážce nenachází. Popravdě jsem se ani nedivila, neboť rozhledna nejevila známky toho, že by byla uzpůsobena k lezení nahoru, natož dlouhodobému pobývání tam. Proto jsem se rychle klidila od rozhledny pryč, kdyby mě Mikyn náhodou nutil lézt nahoru, když tu jsem si najednou všimla, že se má polovička nenachází vedle mě.

Dáme si malý kvíz k obrázku, který vidíte níže.

Kdo se nachází na výkusu z výše uveřejněného obrázku a jaký se za ním skrývá příběh?

a) Na výkusu se nachází strážce kopce, který slézá dolů, aby nás vyhnal, protože jsme na úpatí kopce ignorovali ceduli, která nám říkala, že bychom tam, jakožto civilisté, chodit neměli. Mikyn strachy utekl a mě tam nechal napospas strážci kopce.

b) Na výkusu se nachází Mikyn, který neuposlechl mé hysterické pištění, že jestli mě neposlechne a na tu rozhlednu vyleze, tak určitě spadne dolů, zabije se, a já nebudu vědět, co mám s ním dělat, načež Mikyn nahoru stejně vylezl, a to i přes absenci úplně horní příčky, klekl si na prkénka, aby udělal tři roztřesené fotky, a následně s propocenýma rukama slézal dolů, přičemž jsem opět pištěla, že se určitě zabije, takže jsem se raději otočila na druhou stranu, fotila moře a čekala, až sleze nebo spadne. Mikyn se nakonec přeci jen nezabil, ale později přiznal, že mu podkluzovaly příčky, které, ač se to nezdá, byly z velmi měkkého kovu.

:-)

Ale bylo tam hezky, jinak.

Druhý výlet jsem vám popisovala tady. Že jsme málem zařvali ve vlnách víte, ale přeci jen shrnu ještě nějaké body:

1. Při půjčování lodě kapitán věděl, že nemáme plout na Dugi otok, protože tam mají lodě se silnějším motorem. Přesto jsme na Dugi otok pluli.

2. Když vám v chlápek při předávání lodi říká, že v šest hodin bude bouřka, tak v šest hodin bude bouřka a vy už dávno buďte v přístavu. Nedívejte se na žádné radary, ti lidé tam žijí celý život, takže se v tom orientují a tyhle věci umí odhadnout.

3. Kontrolujte si, jestli sedí počet záchranných vest s počtem členů posádky.

4. Nedělejte ptákoviny. Slabý motor nezvládne stejnou cestu jako silný motor, a pokud jo, tak jste měli kliku.

Ale jinak bylo krásně i tam. Na Sali.

Ne, že bych trpěla nějakou neskonalou touhou se vystavovat,
ale je tu krásně vidět, že to byla na pět lidí fakt malá lodička.

Most, pod kterým jsme proplouvali celkem dvakrát.
Když to bylo podruhé, vlny s náma házely sem tam.

... výhled z lodičky.

Z Mikynova telefonu. Jsem na fotografii - kdesi v moři.
Zátoka na Pašmanu.

Tady tankujou lodě! I velký!
Jinými slovy, obsluha na nás s naší kocábkou koukala jako na blbce.
Teď už chápu proč.

 

Žraní na Sali. Méně než hodinu před začátkem pekla.
Číšník nás vyhnal ze stolu pro 10 lidí, a nasáčkoval nás ke stolu pro 4,
aby tam následně pustil pětičlennou rodinu, ze které tři osoby tvořily děti,
jedno v kočárku.
Potom číšník zapomněl, že jsme si objednali pivo.
Mikyn byl naštvaný a napsal recenzi na Trip Advisor.

Citát výletu:
"Na tý lodi jsem se nemohl pozvracet, protože bych vyhodil ten hrozně drahej tuňákovej steak. To mě pohánělo."

1901 BG. Jednoznačně největší chuděra výpravy.

 

Mořské varhany v Zadaru? Fakt zajímavá věc! Při přílivu "hrajou", možná to znáte.

Zatímco Tatíček měl za úkol fotit, Maminka se kochala a nutila mě a Mikyna, abychom se od Tatíčka nechali fotit. Na konci výletu jsme zjistili, že Tatíček místo fotografií pořizoval videa. Omylem.

Jinak se ale pár fotek povedlo pořídit Mamince, což je na průměr toho dne docela pozitivní zpráva. Že tam Mikyn vypadá, jako kdyby ke mně nechtěl patřit, nechme stranou.

Zase já. Už je to trapný, ale fakt jsem nevěděla, že mě fotí.

Tady lidi trochu byli.

 

Komáři. Komáři jsou další takovou veselou kapitolou celého pobytu. Kdo byl někdy v Chorvatsku, jistě ví, jak to tam s těma potvorama ošklivejma je.
I přes důmyslný protikomáří systém sestrojený ze záclony a několika kolíčků na prádlo se nám komáři do pokoje dostávali, přičemž rádi létali okolo hlavy, takže člověka velmi často probouzeli. Blbci. Člověk byl tak nucen rozsvtítit lampičku a běhat po pokoji s knihou křížovek, v Mikynově případě se srolovanými trenclemi, a strefovat se všude možně i nemožně. 
My jsme raději tleskali a zabíjeli tak komáry v letu. Důvod byl prostý. Pro ilustraci historka:

Mikyn: *hodí trenclemi, komára trefí*
Strop: *má flek*
Mikyn: "Sakra." *stírá flek trenclemi*
Flek: *je ještě větší*
Já: *svíjím se smíchy pod povlečením*
(autentický přepis)

Nezřídka se také stávalo, že nás komáři probudili pětkrát za sebou. A když říkám za sebou, myslím tím za sebou, s rozestupem několika minut. A víte co? Stejně nám to nebylo moc platný a štípance jsme počítali po desítkách.

 

Další zábavná historka se pak váže k tomu, jak mě paní domácí oslovila "paní Mikynová", přičemž jsem jedním okem uzřela, jak se Mikyn naježil a oklepal jako kočka, která právě vylezla ze sudu s vodou, do kterého spadla. Zpráva jasná.

 

Pozornosti podniku. Ještě nikdy jsem nedostala tolik alkolou na účet podniku. Ne snad kvůli mému šarmu nebo kráse (lol, takové iluze zas nemám), ale spíš proto, že jsme do těch podniků chodili, chovali se slušně a dávali dýška. :-D Bylo to sice jen jedno pivo a jeden panák čehosi echt silného, ale potěšilo to. :-D Tímto, pokud někdy budete v Turanji, doporučuji podniky Midnight a Roko. :-D

 

Dále jsme sháněli majoránku. Mažuran.
Neměli v lokálních obchodech v Turanji ani přilehlém Filipovi, neměli ani dokonce v kuchyni v Midnightu, kam Tatíček (již štamgast) přišel žebrat. Neměli na zahrádkách a neměli ani majitelé apartmánů, a to už jsme si řekli dost. Maminka chtěla dělat bramboráky, protože jsme se shodli na tom, že jiné využití pro brambory, které s sebou vezla, nemáme. A bez mažuranu prostě nebyly bramboráky, tak se Maminka rozhodla, takže jsme sháněli mažuran skoro i při plavání v moři.
Místní očividně věděli, co mažuran je, ale nikdo neměl, neznal, snad ani nikdy neviděl. Mažuran se stal ekvivalentem Columbovy manželky a předmětem našich nočních můr. I kdeže nějaká smrt na lodi. Nedostatek, vlastně úplná absence mažuranu! Kdykoli jsme tak šli do obchodu, mumlali jsme si slovíčko mažuran. Kdyby náhodou. Jenže milý mažuran nikde. A nikde. Až jednou...
Na výletě v Zadaru jsme při hledání parkovacího místa omylem ujeli Tatíčkovi. Tedy, Mikyn se chtěl za asistence/navigace svého otce mimo auto otočit, neboť jsme zjistili, že máme moc vysokou střechu na to, abychom zaparkovali u přilehlého krytého parkoviště jednoho obchodu. Jenže to nevyšlo a Mikyn musel objet půl Zadaru, a když jsme se vrátili, Tatíček na nás už z dáli mával dózičkou mažuranu.
Ten den byly k večeři bramboráky.

 

Zakončím dnes článek veselou historkou a radou do života.

Každý večer jsme s Mikynem obvykle chodili na zmrzlinu do vedlejšího městečka (vesničky?), kde je Eis salon. Eis salon je zmrzlinárna, kde mají mrtě dobrou zmrzlinu, kopeček za 8 kuna, a garantuju vám, že jak si na tohle zvyknete, tak už vám v Česku nebude žádná chutnat.
Protože se chodilo večer, nosívala jsem delší šaty. A proč byste, prokrista, něco nosili pod dlouhýma šatama? V teple? Šaty nebyly průhledné, tudíž jsem si své odvážné počínání v duchu obhájila. Co by se asi tak mohlo stát, že.
No, řeknu vám to takhle. Nebo jinak - já vám dám tu avizovanou radu.
Pokud si kupujete zmrzlinu, když zrovna nemáte pod šatama nic, ani ty plavky, nesedejte si ke stolečku přímo naproti pánům, kteří zmrzlinu kopečkují. Pak by se vám totiž mohlo stát, že při odchodu, až budete vstávat že židle, až moc přehodíte nohu přes nohu, a pánové uzřou, co uzřít neměli, začnou se usmívat od ucha k uchu a s neskrývanou srdečností vás zdravit na celou vesnici: "Čao!"

 

Takže... Čao, přátelé!