Ani jsme se nenadáli, a první čtvrtina roku je ta tam.

Letos v lednu jsem se zařekla - a to asi tušíte - že budu víc běhat a celkově o sebe v tomto ohledu víc dbát, protože moje práce je hodně fyzicky náročná. Sice nemusím tahat těžké věci nebo neustále pobíhat z místa na místo, ale krčím se neustále v jedné nepřirozené poloze na tři variace, což šest hodin v kuse každý den není žádná extra hitparáda. Není to dobré na záda a ani na můj prvotřídní náběh na varix. Ten varix mě nakopnul finále, že prostě musím něco dělat. 
A navíc jsem děsně ztloustla. Co bydlím s Mikynem, přebrala jsem v rámci lehkého nedostatku času část jeho stravovacích návyků, a to je mor. Ne ne, takhle to nejde a nejde. To jen na úvod pro zopakování. Měla jsem tedy tři úkoly: začít víc běhat, začít víc cvičit a začít líp jíst.

1) Běhání

S běháním jsem pohnula, ale hlavně až během března. Jak jsem se ujistila, běhání v mraze není nic pro mě. Jednak se studený vzduch hůř vdechuje a vydechuje, ale hlavně mám ohromný problém se zahřát. Se zahříváním mám celoživotní problém, je mi zima i při dvaceti stupních a nepomáhá mi na to žádné otužování (věřte mi, že jsem to zkoušela. Dlouho). Takže ano, během ledna i února jsem běhat chodila, ale byly to kratší trasy a rozhodně to nebylo tolik, jak bych chtěla. Ale víc to prostě nešlo - už z části kvůli tomu, že jsem se z práce vracela ve čtyři odpoledne, kdy už byla tma. A cyklostezka kolem Vltavy není osvícená (kdybyste to nevěděli, vyzkoušeno za vás). Taková frajerka, abych chodila běhat ve tmě kolem řeky opravdu nejsem. :)

Nicméně, pojďme si shrnout tu veselejší část, a sice tu skutečně běhací. Ačkoli bych velice ráda poskytla přesný součet naběhaných kilometrů, výjimečně ho nemám. To vysvětlím později. Odhadem je to ale - uznávám, že pouhých - 74,6 km. Z toho je však polovina březnová. Je z toho pěkně vidět, že jak se oteplilo, Strašilka kopla do vrtule a statečně vybíhala i několikrát týdně. 

Moje obvyklá trasa (ne nutně vázaná na místo) má okolo 5-6 km. A to jsem doposud skutečně běhávala. Jenže už mi to poslední dobou přijde málo. Asi jak se oteplilo a já se lehce natrénovala na složitějším studeném vzduchu (anebo v mých rodných končinách, kde jsou - na rozdíl od Komořan - trochu kopce, a kde jsem teď asi čtyřikrát za sebou vyběhla), popadla mě touha si  tu šestikilometrovku lehce prodloužit, a tak jsem si řekla, že začnu běhat sedm. Malý krok pro Strašilku, velký krok pro Mikyna, pro vás asi žádný - ale stagnovat dlouhodobě na šesti je hloupost, zvlášť, když po těch obvyklých šesti kilometrech většinou ještě můžu dál. Můžu dál = uběhnu ještě nějaký kousek a zvládnu se i vrátit. Takže poslední běh jsme s Mikynem skutečně uběhli sedm, byla to krásná trasa, a na to, že zde žiju 23 let, jsem v končinách, kam jsme doběhli a kde jsme se u golfového hřiště otáčeli, nikdy nebyla. Jsem ostuda a měla bych se kát. 

Mám o svém běhání a celkových sportovních aktivitách ráda přehled, a proto jsem si pořídila fitness náramek. Mnozí si jej jistě pamatují pod jménem Buzerant. Původní Buzerant odešel do věčných lovišť, tudíž jsem ho někdy předloni nahradila Buzerantem druhým. Buzerant druhý byl fajn, ale poslední dobou mu začala hrozně padat aplikace a neustále jsem se odpojovala od GPS. Několikrát mi dokonce zahlásil, že jsem za tři čtvrtě hodiny uběhla zhruba dvacet metrů, u mnohých běhů mi tedy přesný údaj chybí. Mrzí mě to, protože ráda kompletuji a srovnávám a projíždím statistiky, jsem tedy zarmoucena a již jsem dokonce plánovala vyměnit Buzeranta za Apple Watch. Ale potom mě něco osvítilo - nejspíš ke mně mimosmyslově promluvila má peněženka - a mě napadlo stáhnout si jinou aplikaci na běh a zkusit souběžně zapnout tu. Zvolila jsem si Map My Run. Ne, aplikace neumí mluvit s Buzerantem a spočítané kalorie nebudou přesné, ale na kalorie kálí Bílej tesák. Mně šlo hlavně o tu vzdálenost. 
Nebudu to prodlužovat, světe div se - od doby, co běhám se souběžně zapnutou Zepp Life (přirozená aplikace pro Buzeranta) a MMR, nic mi nepadá a spočítaná vzdálenost skutečně odpovídá realitě. Wow.

Takže ačkoli se běh nezdá být úplně úspěšným, já ho za úspěšný (s mínuskem) považuji, neb se u mne neprokazuje lenost a naopak můj zájem běhat s růstem teplot značně stoupá (pojďme předstírat, že teď neklesly teploty a zítra nemá sněžit). Věřím, že brzy budu běhat deset kilometrů na běh, což je taková moje osobní meta. Mikyn si trochu ťuká na čelo, ale já si myslím, že když se ta zátěž bude zvyšovat postupně, neměla bych si ublížit. A ty endorfiny po běhu jsou fakt super.

 

2) Cvičení

Kdo mě zná, ten ví, že když cvičím, tak cvičím a nemedituji. Kudy projdu, tam se najde někdo, kdo má neustálou potřebu lanařit mě do jógy, a píšu o tom proto, že se mi to minulý týden stalo třikrát. Já ačkoli uznávám fyzickou náročnost jógy, nejsem člověk schopný pracovat v nějakém zenu, já se prostě potřebuju čistě rozbít. A i když je na mě jóga pomalá, věřím, že je velmi fyzicky náročná. Proto jsem zvolila pilates, což je takové cvičení józe do jisté míry podobné, jenže tam chybí takový ten zenový aspekt (já tomu tak říkám, protože nevím, jak to pojmenovat). Mně se pilates líbí, i když bolí. A líbí se mi proto, že po něm vždycky strašně rychle vidím, ale hlavně cítím výsledky. Je děsně dobrý na záda (což já potřebuju) a můžu u něj nadávat, ideální kombinace. :-D 

Upřímně, ačkoli se mi příčí předcvičovatelky typu Blogilates (ono to s pilates moc společného nemá), právě třeba její videa používám na úplný rozjezd, když začínám cvičit po nějaké delší době. Nerada se vrhám hned po hlavě do čistého pilates, protože to nezvládám. :-D Moc nevím, co k tomuhle bodu psát, protože nemám žádné záznamy. Do Buzeranta jsem si začala tohle cvičení zaznamenávat až nedávno, a kromě samotného času aktivity úplně nevím, jak moc se třeba takový součet spálených kalorií blíží realitě. Ale od Blogilates jsem se (díky bohu) už dostala k něčemu sofistikovanějšímu, například k Move With Nicole, kde je sice takový jóga prvek, ale pro mě je to snesitelné a učí mě to u cvičení správně dýchat (a ono je to pak jednodušší). 

Když jsem byla mladší, cvičila jsem klasiku s Jillian Michaels. To jsem si původně říkala, že by taky nemuselo být špatné, jenže jsem si vzpomněla, jak hrozně mě z toho bolela kolena, a to hlavně v obtížnějších levelech cvičení. Ona opravdu není moc low impact, a já low impact potřebuju, pokud si nechci oddělat všechny klouby v těle. :-)

Celkově bych svoje cvičení (mimo běh) ohodnotila lehce podprůměrně, protože necvičím od začátku roku, ale začala jsem až během března. Na druhou stranu- když cvičím, tak cvičím. A snažím se být fakt poctivá, ulehčuji si pouze ty cviky, kde se musím zapírat o zápěstí. Výsledky už jsou lehce vidět, ale zatím spíše pro moje oči, můj pocit, nebo jak to říct. Což mi nevadí. 

 

3) Jídlo

Achich. Tohle je největší oříšek hned z několika důvodů. Prvním důvodem je, že v práci mám jen omezenou možnost jíst - kvůli délce pracovní doby a kvůli střídání s kolegyní na určitý čas nemám žádnou obědovou pauzu. A když se to ten den hezky sejde a mám hodně náročných pacientů, někdy není čas se ani napít. Natož si v klidu sníst svačinu nebo oběd. Energii pak nedoplňujete vůbec, nebo rychlými způsoby pomocí různých tyčinek, což nutričně není nic moc.
Druhý důvod je Mikyn, který kdykoli se vrátí z Pardubic, přitáhne s sebou spoustu nezdravých věcí od rodičů. Takže dostaneme třeba segedín nebo svíčkovou - vždy kotel - a pak se nic jiného nevaří, samozřejmě, protože jídla je tu dost. 

S tím druhým se bojovat dá, s tím prvním hůř. Práce je občas skutečně nad hlavu a čas si vytváříte jen těžko. Byť ve valné většině na pacientech nepracuji víc než šest hodin v kuse (v pondělí to je třeba deset, ale taky je větší šance, že se někdo odhlásí a na jídlo bude čas), i tato doba je hraniční, protože při plném nasazení ten hlad prostě dostanete. A tak jsem se naučila snídat.

Snídat jsem nikdy neuměla. Celý život trpím na ranní nevolnosti, jakkoli to zní vtipně, a navíc mám tendenci dlouho vyspávat a ráno v podstatě z postele vystřelit na autobus. No, to jsem samozřejmě musela přehodnotit. Když nesnídám, mám brzo hlad, v práci není jistá možnost pořádně se najíst a domů se dostávám po třetí hodině. No blbé, takhle se dlouhodobě fungovat nedá (i bohužel, bohužel). 

Takže jsem musela začít snídat. Nejdřív to byly nějaké lupínky s mlékem - po tom je brzo hlad. Takže jsem přesedlala na Pribináčky - to je sice fajn, ale výživově nic moc. A je po tom brzo hlad. Takže kde je sacharid a po čem sakra není brzo hlad? Nakonec jsem se naučila snídat knäckebrot s nějakým cottagem a kouskem ovoce, někdy na to mrsknu ještě šunku nebo i nějaký sýr, a když nemám ovoce (zapomenu koupit nebo nemám čas), dám si dva čtverečky hořké čokolády. To se mi osvědčuje. Hlad dostávám až kolem deváté nebo desáté hodiny, tedy tři až čtyři hodiny po snídani. 

Co se týká těch svačin nebo obědů v práci, naučila jsem se s sebou to jídlo nosit. Je pravda, že ne vždy stíhám jíst, kdykoli mám hlad - ale zkouším do sebe něco dostat třeba i kolem osmé nebo deváté, když ještě hlad nemám, ale tuším, že se k jídlu později nedostanu. Do práce si nejčastěji nosím skyr s nějakým kouskem ovoce, měla jsem s sebou třeba banán, sušené jahody a jednou i jablko. Zase, tenhle způsob sice není úplně ideální, ale je to lepší než hladovět. Osvědčuje se. I těch pět minut mezi pacienty někdy stačí, i když ta rychlost konzumace taky není úplně fajn. Prostě to celé není ideální, ale jak říkám, alespoň tolik nehladovím. Samozřejmě se to nepovede vždy, například když mi doktoři nafláknou tři vstupka za sebou... Ale to se jednou za čas holt přežije, musí. 

K obědu si dávám cokoli, co zrovna máme. Bojovat proti nezdravým balíčkům od Mikynových rodičů se mi moc nedaří, ale daří se mi jíst je málo. Když onehdy přivezl svíčkovou, nevzala jsem si víc než dva knedlíky a k tomu adekvátní množství omáčky na jednu porci. Já tyhle věci stejně moc nemusím, takže se kapacitně pak docpu nějakým salátem, nemám hlad a výživově to mám jakž takž. Sice pak občas poslouchám Mikynovy skřeky, že to vše musí jíst sám, ale když něco nemusím mít ve velké míře, tak to prostě nebudu jíst po kilech. Naštěstí většinou vařím já, takže buď jedu podle receptů svojí mámy (které nejsou vždy dietní, ale skoro nikdy nejsou vyloženě nezdravé), nebo všechno tak nějak docpu zeleninou (například rizoto s masem a sýrem jsem doplnila brokolicí na páře), snažím se alespoň orientačně počítat makra v poměrech, abychom do sebe dostali vše co máme. Mikyn v tom není úplně důsledný, protože párkrát za týden chodí na obědy s kolegy (a to chodí na řízky a hranolky a podobně), ale to už není moc můj problém. I já si koneckonců občas dám něco ne úplně zdravého, třeba si občas udělám instatní polívku. :-D Ale není to denně a není toho moc. A to si myslím, že je perfektně OK. 

Horší bylo vymyslet odpolední svačiny a večeře. Zatímco ráno si dám občasi normální chleba (obyčejný, bílý, nežitný), večer se to snažím soustředit opravdu spíše jen do těch knäckebrotů. Jejich výhoda je, že si můžete dát třeba tři s různými přílohami a nemusíte mít z toho takový sacharidový pocit. :-D Navíc jsem teď objevila docela dobré se semínkama, to mi chutná, takže se ani vůbec nepřemáhám, jak by to mohlo vypadat. Jím to se vším možným - cottagem, mazacím sýrem, šunkou, plátkovým sýrem, občas si na to dám i nivu. Pak taky máme doma střívkové vegan pomazánky, ty jsou dobré, a hlavně to zasytí. 

Takže teď mám tu stravu už docela v merku, ale dřív jsem byla schopná k večeři sežrat pět krajíců chleba s lecčím, protože jsem za celý den v práci byla vyhladovělá. A od doby, co jsem si našla způsob, jak nemít (tolik) hlad, tohle vůbec neznám. A samozřejmě se od té doby i líp cítím a domů nechodím z práce až tolik unavená. Potom mám čas chodit běhat a dřít pilates. A tím, že cvičím, se nebojím sníst občas něco navíc, třeba čokoládu nebo něco jiného lehce kaloričtějšího (a světe div se, netloustnu z toho). 

 

Takže je to všechno vlastně takový hezký uzavřený kruh. Líp jím, víc cvičím, víc jím, víc spinkám. Takže podtrženo sečteno - myslím, že mi ten čtvrtrok docela vyšel.