Toto úžasné a nepřekonatelné dílo vzniklo přímo  na stránkách Pište-Povídky, a to spontánně, v komentářích pod dílem Malin - Honba za diamantem - pro ty, co by si chtěli přečíst neupravenou originální verzi.

Pachatelé toho všeho??? Malin, Kelt, Hladovec a má maličkost.

Kapitola první...

---

 

 

 

Honba za diamantem

autor básně: opět Malin

Výletu zdar, přátelé!

Jednou takhle na netu
Kelt, Hladovec a Auril
dohodli se k výletu
pod básničkou Malin

Za cíl Brazílii zvolili
tamní diamantová pole
a z Ruzyně vyrazili
do brazilské metropole

Kelt vybaven krumpáčem
Hladovec ve vedení
Malin přibalila lahváče
Auril veze lodní deník

Tak vybaveni precizně
jsou naši odvážlivci
snad útrapy v cizině
úsměv nesmažou jim z lící

Kéž najdou to, co hledají
bohatství a slávu
a zpátky ať se vydají
pod tíží drahokamů!

Pouť tedy začíná. Bude to nebezpečné a napínavé. Přežijí naši hrdinní autoři lačnící po dobrodružství... no dobrá... lačnící po bohatství?

První zápis do deníku byl učiněn pevnou rukou Hladovcovou:

Milý deníčku,
tak se to konečně stalo! Živoucí srdce světa Jižní Ameriky začalo tepat i pro nás. Kelta jsem poznal hned.Vypadal přesně podle popisu ( roztřesené ruce, nepřítomný pohled, slina v koutku úst ) s děvčaty to bylo horší...blyštila se a třpytila, jako ti nenádhernější ametysty, smaragdy a topazy... Nošení dříví do lesa, napadlo nás s Keltem. Nakonec jsme se k nim přeci jen odhodlali připojit. Přestáli jsme pár úvodních nepříjemností (Malin se svým nákladem přesáhla povolených dvacet kilo, a my utrpěli první ztrátu - dvě bedny lahváčů jsme v letadle ještě dlouho oplakávali) nám bylo dovoleno nastoupit do letadla a naše cesta započala.

Tisíc metrů na mořem se nám poprvé začínají otvírat oči. Uvědomujeme si, že relativní bezpečí u monitorů a klávesnic je nenávratně pryč.

Jak jen tohle dopadne?

Hladovec

Cesta letadlem byla dlouhá a náročná, ale skýtala prostor pro bližší seznámení čtyř lidí, kteří se potkali pouhou náhodou u díla jednoho z nich a jelikož letěli mnoho hodin, poznali se opravdu důkladně. I pár lahváčků bylo obětováno, neboť dle slov Keltových: "Taková známost se musí řádně zapít, kdybychom se nenapili, pralesní bohové by nám nebyli nakloněni, a to bychom celou výpravu mohli rovnou zapíchnout!" Nikdo se neodvážil mu odporovat.

Přistáli a bez otálení se vydali přímou cestou do džungle.

Auril trochu zanedbala své povinnosti hlavního písaře, a tak první pralesní zápis provedl, po několika dnech putování, Kelt.

Výstřel vyplašil hejno pestrobarevných papoušků. Indián, kterého Hladovec sestřelil z větve stromu, dopadl s žuchnutím na zem. Dlouhá foukací píšťala, z níž plival jedovaté šipky, se rozlomila na tři kusy. Indiáni byli se svým kurare neúprosně otravní, ale Hladovec jim nedal šanci.
Prodírali jsme se džunglí proti proudu řeky Madeiry směrem k Serra dos Parecis na západní hranici Brazílie s Bolívií. Madeira pramení nedaleko Cochabamba, mohutní přítoky z Peru a Bolívie a sama se vlévá do Amazonky mezi městy Manaus a Borba.

"Au!" plesk... Malin zabila dalšího moskyta. "Čí to byl blbej nápad vláčet se pro nějaký blbý diamanty do přiblblý Brazílie. Au!" plesk, "s blbejma moskytama!"
Prosekával jsem mačetou cestu v hustém porostu. Vedro a vysoká vlhkost vzduchu byly k zalknutí. Ukázal jsem Auril mohutný kmen, kolem něhož jsme procházeli.
"Mízu z tohoto stromu používají indiáni k léčení. Říkají jí Sangre de Drago, nebo-li Dračí krev."
"A to se mám jako vyzout nebo co?!" odpověděla mi otráveně.
Auril byla naštvaná, protože se jí Malin posmívala, že nemá v opalovacím krému aloe vera. Dopilovala si malíček na levé ruce a významně ukázala na odťatý vzdušný kořen - mořil jsem se s ním čtvrt hodiny.

"Tady jsi to useknul křivě," prohlásila.

Bylo to peklo na zemi.

Kelt

Po několika dalších dnech již Auril nesnesla významné pohledy svých kolegů a konečně se i ona chopila pera, aby provedla další zápis.

Je to tu jen samej strom, indián a moskyt... džungli jsem si představovala poněkud... zajímavější? A nebude to zřejmě jen můj názor.

Kdy už tam budeme?" pravila Malin a vztekle praštila lahváčema o zem, až se lahvinky s drahocenným mokem poděšeně rozcinkaly.
"Počkej, já ti pomůžu," přihrnul se k bedně Kelt, popadl jednu z lahví a jediným, neuvěřitelně dlouhým, douškem ji vyprázdnil.
"Dík," ušklíbla se Malin.
"Nemáš zač," odpověděl bezelstně Kelt.
"Gentleman..." neodpustila jsem si uštěpačnou poznámku a začala vše pečlivě zaznamenávat do deníku v kožených deskách.

Po, dle mého názoru až příliš, krátké přestávce zvolal Hladovec velitelským hlasem:
"Jdeme, bando líná," a vyrazil neohroženě kupředu.

Nedošel daleko. Po několika krocích mu na rameno dopadl obrovitý, černý a chlupatý pavouk. Hladovec se jej, za doprovodu hurónského řevu, snažil setřást, přestal dávat pozor a... spadl do smrduté bažiny. Jen hlava mu koukala nad hladinou.
"Tak a teď abychom ho zachraňovali," vrhla jsem mírně otrávený pohled na Malin. Ta jen pokrčila rameny a otevřela další láhev piva.

Má pravdu, před záchrannou akcí je třeba se náležitě posilnit.

Auril

Záchranná akce, byla zaznamenána samotnou obětí útoku zákeřného pavoučího teroristy.

Milý deníčku,
myslím, že brzy dojde k tragedii. Stát se jedním z grimeros není nic snadného. Je tady strašné horko, větší než u babičky v Kounicích. Děvčátka místo sbíraní diamantů, nasávají z všudypřítomných květů orchidejí a večer se mnou odmítají spát ve stanu... prý smrdím jako Keltovy podvlíkačky.

Vyproštění z bažiny probíhalo následovně:

Močál se mě snažil (pomalu, ale jistě) pohřbít ve svých útrobách. Malin tančila (prý, abych se měl v posledních chvílích života na co koukat), Kelt mi házel anakondu místo liány a Auril mávaje lahví z plného hrdla, dunivým, hospodským barytonem zpívala:
,,Posledníííí biiitva vzplááála, dejme seee na pochod. Parta holek vooookatejch, ti možnááá přijde vhod!"

Zázrak, že jsem přežil.

Hladovec

Malin, zřejmě aby dokázala, že ne jen básně umí psáti, chopila se pera a zaznamenala toto:

Huh, budiž mi odpuštěno, ale nelze začít jinak. Ukázalo se, že jsem vyrazila do neznámých končin s bandou ochlastů. Bez dvou beden, jež nám (jak již bylo zmíněno) zlomyslní celníci s pivními pupky a slinou v koutku zabavili hned na letišti, pod průhlednou výmluvou na objem našich zavazadel, zůstalo v mém opatrovnictví pouze 120 plzniček.

Šéf výpravy (s trefnou přezdívkou Hladovec) si ihned po přistání nárokoval přednostní právo na 60 lahví, neb jakožto velitel bude prý vystaven neustálému nebezpečí a psychickému nátlaku. Odvážili jsem se sice protestovat, Kelt ho trochu přitlačil ke zdi, ale v tu chvíli se na nás ten vykuk vítězoslavně podíval a pravil, že s tím nátlakem měl zcela pravdu, načež si otevřel hned dvě láhve, které vyžunkl najednou, prej pro uklidnění.

Kelt se v konzumaci alkoholu bohužel nedá zahanbit, zdatně Hladovci konkuruje a maskuje to gentlemanskými řečmi, kterak na mě myslí, že musím tahat takovou tíhu. Že by ty lahve mohl táhnout on, ho ale ve snu nenapadne. Jestli to tak půjde dál, budeme brzy oblizovat kapky rosy z lián, protože vodu ti naši odborníci ještě nenašli. Hladovec k tomu podotkl: "Jo, takhle hledat pramen piva to b bylo..." a zůstal stát se zasněným výrazem. Z toho důvodu jsme i dnešní večeři vařili ( jak jinak) na pivě.

S Auril jsme náš výtvor poeticky nazvali Plzeňský rudoch. Kelt měl sice námitky, že to není úplně politicky korektní, ale oblizoval se až za ušima. Jak se dá tušit, hlavní ingrediencí byl onen indián, kterého dnes Hladovec šťastným omylem trefil, když se pokoušel zastřelit k obědu opici sedící o deset metrů níž (on tedy tvrdí, že od začátku o tom chlápkovi věděl, tak mu to věříme, aby měl radost).
Indiáni nás pronásledují od včerejšího večera, kdy jsme je potkali v džungli. Mně a Auril připadali celkem klidní, ale pánové si jejich úmysly nebyli jistí. Pak se Kelt nabídl, že, jakožto znalec místního obyvatelstva, s nimi přátelsky pohovoří. Vydal se směrem k ni vydávajíc příšerné ječivé zvuky a šermujíc rukama. Zpovzdálí jsme pozorovali, jak domorodci ztuhli a z přátelského výrazu přešli do vyděšené grimasy. To už se Kelt dopotácel až k nim (trochu mu to trvalo, jak říkám, zatím jsme nenašli vodu), znovu rozhodil rukama, jenže to nějak neodhadl a ubalil tomu nejbližšímu rudochovi perfektního facana. Chudák domorodec se v tu ráno ocitl v říši snů. Kelt konečně zmlkl a přestal mlátit kolem sebe, pak se otočil a klidným krokem došel až k nám. Na otázku - Jak to dopadlo? - se jen usmál. Než stačil cokoliv říct, ozval se strašlivý řev a indiáni ( teď už evidentně nepřátelští) se hnali naším směrem. Kelt vykulil oči, pak zařval: "A prýýýýýýýč!" a jal se statečně zdrhat jako první, následován mnou, Auril a hrdinným Hladovcem, jenž nám kryl záda svou precizně nepřesnou střelbou.

Nakonec se nám o vlásek povedlo uniknout, a to díky chrabrému veliteli naší výpravy. Ve zběsilém útěku předběhl Kelta, vláčeje mě a Auril za ruce seběhl ze stezky a přehlédl jámičku (tak čtyři metry na čtyři), do které hezky po hlavě zahučel a my s ním. Samozřejmě s Keltem v závěsu. Ještě teď to moje kosti cejtí.

Domorodci se přehnali kolem, aniž by si nás v té naší jámičce všimli. Když jsme se konečně celí rozlámání a upatlaní od bláta vyhrabali ven, dožadoval se Hladovec ihned dalších plzní, odkazujíc na přestálou situaci. Tentokrát jsem mu je dala bez projevů odporu, neboť jsem musela uznat, že jakožto ten nejspodnější byl skutečně pod tlakem. O chvíli později už byl i pod parou... a Kelt s ním.

Chvíli vesele pořvávali přisprostlé písničky. Naštěstí huhňali takovým způsobem, že jsme jim s Auril nerozuměly ani slovo. Pak si družně usnuli v náručí a byli by téměř roztomilí, kdyby u toho nechrápali jak dřevorubci. Patřičně jsem to zdokumentovala (těšte se na fotečky!), hodily jsme přes ně celtu, aby neprochladli a postavily stan v bezpečné vzdálenosti od toho zdroje alkoholových výparů.

Auril měla chvilku jakýsi záchvat lidskosti a pokoušela se je vzbudit, ale nakonec to vzdala. Když si večer zapisovala do deníku, zaslechla jsem ji, jak si pro sebe mumlá, že žádný zvíře beztak nemá odvahu na to, aby se přiblížilo k věci, která tropí takový kravál, nemluvě o té bohulibé vůni.

Další den výpravy pokračoval ve stejném duchu jako předešlý. S Auril jsme měly malé nedorozumění ohledně kosmetiky, ale vše jsem vyřešily, pamětlivé toho, že musíme táhnout za jeden provaz.

Náš neohrožený velitel trpící arachnofobií dnes skončil pro změnu v močálu, jak již bylo zmíněno (mám podezření, že padání do všemožných jam je snad jeho tajné hobby, nebo co). No, byly to nervy. Nakonec jsme ho vytáhli, neboť jak Auril trefně podotkla: "Dyť nám sehnal véču." Což byla pravda. Stejně jako to, že svou zběsilou střelbou nakonec zahnal na útěk i ostatní indiány. Po večeři jsme tentokráte ulehli do stanů nejen já a Auril ale i pánové - výjimečně střízliví. To jim ale nebrání vyluzovat ony děsivé zvuky, při kterých tuhne krev v žilách. Má to ovšem jednu výhodu, nemusíme držet v noci hlídky. Dohořívá mi svíčka, tak končím dnešní zápis, než zhasne musím si rychle najít ty špunty do uší... dobrou noc džungle!

Malin

Z deníku vypadl umaštěný list papíru, na kterém bylo cosi naškrábáno.

Tento recept pochází od prvních okupantů Ameriky.V rodině Malinů jej dědí z generaci na generaci, cenní si jej více než rodinného stříbra. Nebýt chtivosti jejich nejmladší dcery, jenž ho za úplatu odprodala do Prima vařečky, byli by na něj hrdí dodnes.
...................................

Plzeňský rudoch!

Dvě hlavičky indiánů (nejlépe kmene Waika) oloupeme z kůže, nadrobno nakrájíme a za stálého míchání do zlatova opékáme. Maso - můžeme zde použít přední i zadní končetiny, potažmo odkostěný trup - nařízneme podélně po krajích, vycpeme feferonkou, zalijeme odvarem z nehtu a na mírném plameni vaříme v pivu plzeňském, až do měkka.

Tohle je známá věc... a důkaz, že jsem střílel doopravdy na toho indiána a né na nějakou blbou opici!!! Vaše obhroublosti, vůči mému střeleckému neumu, mě hluboce ranily!!!!!

Ahá, Hladovec, kterýžto obhajuje svou pokřivenou mušku. Je pouze na vás milí čtenáři, zda mu uvěříte...