...:Mno tak to sem zase jednou za sto let psala:...(dalo by se říct dokončila...)

tak si užijte čtení...

Seděla jsem na své posteli a poslouchala tiché bubnování kapek deště do střechy. Přemýšlela jsem o válce a o tom všem co se děje kolem mě, přemýšlela jsem o dopise, co nám přišel toto ráno a o výrazu v obličeji mojí matky když si ho přečetla.

Když jsem se jí odvážila zeptat, kdo nám napsal, jen zavrtěla hlavou a odešla do koupelny, dopis si vzala s sebou.

Když konečně vyšla, měla zarudlé oči a řekla mi, ať si jdu balit, že zítra musíme odjet. Nic jiného neřekla. Ani slůvko navíc, nic a já nechápala, co nebo kdo přispěl k takovému zvratu v mém životě. Proč mi matka zamlčuje, co nám někdo napsal, proč máme odjed a spoustu dalších otázek se mi v té chvíli honilo hlavou. Najednou se všechno zdálo tak složité, tak nevysvětlitelně jako by se někdo rozhodl převrátit můj život naruby, jakoby snad nebylo štěstí a láska. Jak...jak jenom se tyto tolik potřebné věci mohly tak rychle vytratit? Proč je najednou všechno jinak, proč? Neměla jsem vysvětlení, což se mi moc často nestává, neměla jsem matku, která by mi všechno vysvětlila. Najednou bylo všechno tak složité. Proč nemůžu být malé dítě, co nic nechápe, co se na všechno dívá s určitým optimizmem, co si nevšímá všech detailů, protože je nepotřebuje k životu.

Ze svého přemýšlení jsem se vytrhla teprve, když na dveře zaklepal můj mladší bratr.

"Dále."řekla jsem s letmým pohledem na dveře.

Drobný chlapec s nakrátko střiženými vlasy se posadil vedle mě. "Víš, že pojedeme na nějaký výlet? Není to fajn?"

Já jen váhavě přikývla a mlčky se mu koukala do jeho hnědých očí.

"Máma říkala, že tam budeme spát, ale bude tam prý taková hra."

"Vážně? A jaká?"řekla jsem s nevalným zájmem, nýbrž bratra to potěšilo.

"No máma říká, že tam budou vojáci a ti, že budou dělat, že jsou strašně zlí. No, a že si tam budeme pořád jenom hrát. Víš, bude to něco jako ty tvoje tábory co tam, jezdíš v létě, jenže sem pojedeme všichni, celá rodina. Je tu ale problém."

"Ano? A jaký...?"Co si jen matka nevymyslí, aby zaujala malé dítě.

"No nemůžu si s sebou vzít všechny svoje plyšáky."řekl a smutně se na mě podíval. "To je škoda viď. Já jsem ale už velký a bez nich se obejdu."

Usmála jsem se na něj a lehce pokývala hlavou. "Jo, už jsi velkej kluk, bez plyšáků to určitě zvládneš." Plyšáci jak jen někdo může myslet na plyšáky, ale možná je to tak lepší.

Znovu mě z myšlenek vytrhl bratr "Taky už se tak těšíš?"Zeptal se a v hlase měl nadšení, jako by právě začínaly prázdniny.

Já jen mlčky přikývla, nedokázala jsem mu lhát. Prostě ne. Alespoň ne slovy. Možná je pohádka o hodných vojácích výletu a všem ostatním to nejlepší, možná. Rozhodně, ale ne pro mě.

"Ty se netěšíš?!" ozval se po chvíli.

"Možná ano, možná ne. Co na tom sejde? Hlavní je, že se těšíš ty."Znovu jsem se na něj přívětivě usmála i když se mi do očí hrnuli slzy.

"Jo, tak já půjdu do pokoje a zkusím propašovat alespoň jednoho plyšáka." A odběhl pln štěstí a naděje na skvělou hru. Já tam jen tak zůstala sedět a chtěla věřit tomu, čemu věřil on, ale nebylo to možné.

Zvlášť když druhý den ráno na dveře zabušili dva muži a odvezli nás do Terezína.

Vaša Bajulí