Křičím                                  

Křičím a neslyším, co vítá tebe v dáli,

možná by se nevědomí nechtěně smáli,

jsem na okraji srázu temných duší,

jenž samotu mají v ráji.

Křičím a poslouchám, kde nohy dupou v písku,

co přesýpá tu ubohou minutu v nic,

ubíhá  tak rychle, že nejde zachytit,

ani kdybych chtěl sebevíc.

Slaběji než svítí měsíc, už svítí jenom duše,

co usíná v naději, že zítra ještě bude,

pobízím jedinou, co bloudí tiše v kruhu,

aby se laskavost promítla do nenarozeného druhu.

Křičím a nevidím, kde studny mizí v kraji,

na polích roste samota a smutek, lži už zrají, 

lehám si na postel z hadích kůží,

s pocitem, že musím, rozbíjím porcelán s růží.

Vstávám a otvírám novou bránu do už mrtvých krajin,

to co vidím já už nikdo neuvidí,

okamžik tak jedinečný, 

že není k bytí.