Kloklokotání

Sloupy ve  východním větru

se ohýbají k lačným tlamám,

neposkytnou žrádlo,

skrz naskrz, 

jsem a možná nebudu sám,

vytříbeným slovem,

vládnou jen šašci

a honem,  

aby se mohli radovat.  

 

Nepouštím krev do žil,

skrz naskrz,

nejsem a možná budu rád,  

smát se slovům šaška,

čekám na toho svýho pobudu,

co řekne mi,

že nejsem nic, co zajímá ho,

ať jdu už k  těm povadlejm kytkám.

 

Odhodím svoje podivné křeče,

navrtám se do paprsku světlu,

skrz naskrz,

nebude v očích, 

ale jen v nitru toho, co potkám, 

přeskočím chladný vír,

aby nevtáhl moje myšlenky.