Všichni víme, že nejsem zrovna tradicionalista, přesto mám několik oblíbených obyčejů.
Nepočítáme-li Štědrovečerní trubače (což je krásný zvyk, kdy se na plzeňském náměstí shromáždí davy a postávají, povídají si se známými a kamarády, přitom popíjejí svářo, grog, čaj a poslouchají a zpívají si  s bandou nadšenců, kteří jsou ochotní se v každém počasí na Štědrý den vyšplhat na ochoz Plzeňské věže a zpříjemnit nám čekání na Ježíška hraním koled) je mou nejoblíbenější Vánoční tradicí posezení v Huse.

To se takhle každý rok sejdu s mým nejoblíbenějším kolegou (pokaždé s tím samým, samozřejmě, ne tak, že si každý rok vybírám nového nejoblíbenějšího), předáme si dáreček a pak prokecáme celý večer. Když to tak spočítám, chodíme už hodně dlouho. Původně jsme vyráželi výrazně častěji, ale čím jsme starší a máme každý jiné starosti a jiný časový rozvrh, nechali jsme si jen to prosincové setkání.
A i když jsem se už dostala z toho WAUefektu, že se se mnou tenhle krásnej chytrej chlap baví a to dokonce dobrovolně a opakovaně, pořád ještě to neberu jako samozřejmost, ale jako něco obrovsky milého a příjemného.
Protože krásnej chlap, že jo. A chytrej. A milej. A vtipnej. A tak vůbec.
Úžasný je, že spolu můžeme probrat opravdu všechno a máme jistotu, že co se v Huse poví, to v Huse taky zůstane.
A tak probereme rodinu, práci, plány a představy a pak zaplatíme, popřejeme si hezký svátky a já mám v duši hezky a blaze a můžu se vesele těšit na další rok.
Protože tradice se mají dodržovat. Aspoň některé.

A protože tradice, aspoň některé, se mají dodržovat, nafotila jsem si cestou do hospody, stejně jako vloni, pár obrázků vánočního osvícení. Sice se mi zimou trochu třásly ruce, ale i tak...