Ještě nikdy jsem nezkoušela vyplnit tag. Ale tenhle Tlapčin si zkusím.

Kdy slýcháš "Ty jsi celá/ý..."?
Překvapí někoho, že hlavně ve chvílích, kdy něco podělám? Už odmala jsem byla tak nějak divně nešikovná, takže jsem co chvíli něco rozbila nebo vylila... Mladší je celá já a sakra si dávám pozor, abych něco podobného nevyslovila. Vím, jak to bolí...

V čem by ses nejradši od zbytku rodiny odlišil(a)?
Já už se liším i tak dost, nic dalšího nepotřebuju...

Jaká vlastnost se u tebe dědí napříč celou rodinou?
Vzteklost. Jedovatost a ironie. Smysl pro humor. Schopnost pokaždé znovu vstát...

V čem se nejvíce podobáš svým rodičům?
S mámou jsme si čím dál víc podobné vzhledem, postavou, i hlas máme stejný. Dokonce tak, že jsem se jednou v telfonu zarazila, jestli mluvím s ní, nebo jde o echo . Taky jsme schopné nedržet se plánu a improvizovat, žádá-li si to logistika.
Občas něco řeknu, udělám, nějak se zatvářím - a vím, že jsem přesně jako mamka. Ne vždycky je mi to ke cti.

Co se týče táty, oba jsme dost pohodlní, neradi se hádáme. Neradi dáváme peníze, což ale neznamená, že nám vadí někomu něco koupit nebo ho jinak obdarovat. Klidně koupíme někomu drahý dárek, když víme, že ho to potěší, ale za sebe utrácíme neradi. Nevadí mi někomu prokázat službu, ale peníze do kasičky charitám nedávám.
Po tátovi mám nejspíš i sklon ke snění a básnické střevo. 

A po obou rodičích mám zálibu v knížkách. Vánoce bez knížky by pro nás nebyly Vánoce...

Co máš společného se svými prarodiči?
S babičkou Boženkou nejspíš Ishin na´telleth. Což má i Mladší. Babička Boženka byla ta nejlepší babička. Milovala nás, rozkrájela by se pro nás, ale na hlavu si od nás s*át nenechala.
Ostatní prarodiče pro mě nebyli důležití, nejspíš i proto, že o to sami nestáli...

V čem jste si podobní a v čem se lišíte se sestrou/bratrem? Pokud jsi jedináček, chybí ti sourozenec?
Hluboký hlas, velká pusa, smích.
Ve všem ostatním.

U čeho si říkáš: "Kde se to ve mně vzalo?"? 
U ničeho. Jak jsem přišla k materiálním záležitostem vím a všechno ostatní jsou geny.
Občas si říkám, co na mně je, že si mě lidi pamatujou a poznají i třeba po dvaceti letech. A hlásí se ke mně, někteří i radostně. To mě vždycky dokáže překvapit.

Stýkáte se i se vzdálenější rodinou?
Naši jo, já ne. Nejsem rodinný typ. Miluju holčičky, chotě, naše, choťovy rodiče. Vycházím s bráchou, jeho ženou a jeho dětmi, milovala jsem Boženku. Ale ostatní mě tak nějak ani nezajímají, nevyhledávám je. Což může být pozůstatek z doby, kdy tátova máti popouzela sourozence proti sobě, takže jsme se nijak moc nestýkali. Taky to může být tím, že si ráda vybírám lidi, s kterými se budu stýkat. Výkřik: "Vždyť jste příbuzní!" mě nechává chladnou. 

Rodinné sešlosti jsou...
Vopruz. Neuvěřitelnej. Pro mě. Ostatní to tak nevidí a stýkají se rádi. Já trpím...

Co staré rodinné fotky, znáš je? Nebo dopisy a jiné památky?
Mamka má fotky po babičce a ty budu chtít zdědit. Taky jsem kdysi objevila dopisy, které psal táta mámě. Ty bych měla u sebe ráda. Jednou.

Dědí se u vás nějaká hmotná věc?
Starší zdědila moje první náušničky, které jsem dostala od babičky Boženky. Takže náznak tradice tu je...

Předáváte si v rodině z generace na generaci nějaké povolání, talent nebo jméno?
Táta dal bráchovi svoje jméno, brácha dal svému synovi jméno po dědovi. A naše Starší se jmenuje po své prababičce z tátovy strany.
Ale jinak... Nad touhle otázkou jsem přemýšlela dlouho. Z Boženčiny strany se nám vine sklon k učitelování. Obě mámy sestřenky byly učitelky mateřinky, u mámy jsem přesvědčená, že kdyby tenkrát jen trochu mohla,  šla na tu učitelku  študovat taky. Já nakonec neskončila ve školství, ale pár let jsem byla vedoucí pionýrů a hasičů a docela mi to šlo. Takže tohle tam možná je.

Do jaké hloubky znáš původ své rodiny? Zajímalo by tě sestavit si rodokmen?
Vím, odkud pocházejí rodiče mého táty, vím, odkud pochází babička. 
Sestavit rodokmen mě jednou napadlo. Skončilo to na první překážce - na tom pánovi, co není z jedné strany zapsán v rodném listě. V té chvíli jsem si uvědomila, že nemám chuť otvírat staré rány a pitvat se v tajemstvích, která mi nepřísluší. Koneckonců, ten pán už je pravděpodobně taky dávno mrtvej.

Jaké vlastnosti bys předal(a) svým dětem, kdyby existovala možnost volby? A co by měly mít spíše po druhé straně?
Naše holčičky si v DNA porochnily takovým způsoběm, že to ani není možný.  Jen je škoda, že si vybraly spíš ty moje vlastnosti, které mě vytáčí k nepříčetnosti. 
Být to na mně, daly bych jim do vínku hnědé oči po mém tátovi. U Starší se objevuje láska ke knihám, tu bych ráda předala i Mladší, kdyby to bývalo šlo. Rozhodně by bylo fajn, kdyby i Starší podědila optimismus a nadhled. Po mém tátovi by mohly mít zdravé zuby (a ne, aby si zase vybraly ty moje klohňáky) a po svém tatínkovi by mohli být klidné, ne nerváci po mně.

Ale když se to vezme kolem a kolem, jsou holčičky bezvadný takový, jaký jsou. Neměnila bych (i když ten dysčtyřboj si Mladší odpustit mohla).

Jestli po přečtení tohoto tagu někoho (stejně jako mě) napadlo, že jsem vlastně solidní adept na smrt v osamění mezi davem opelichaných koček, tak vás můžu ujistit, že to nehrozí. Kočky taky nesnáším 

Zdroj: http://tlapka.pise.cz/505-dedictvi-aneb.html