Předloni jsem tady skučela při vzpomínce na Starší výpravu na lyže. Od té doby jsme trošku pokročily. Už nezvracím, když mám jít pro Starší zaservisovat lyže (no dobře, ještě si musím dát napřed panáka, ale jen jednoho), vím, co mám v servisu říkat a chodím včas. Relativně.
Starší lyžování baví. Jakože vážně baví. Bohužel, chudák trpí tím, že jsou rodiče nesportovci, tudíž se moc na lyže nedostane. U nás to fakt není tak, že bysme radostně zastříhali ušima, jakmile začnou poletovat první vločky a víkend co víkend vyráželi s nedočkavým jásotem směr nejbližší hory. Starší se musí spokojit s prodlouženým víkendem na Belvederu a jednou skautskou výpravou. Která byla letos odvolaná.
Proto jsem s kamarádkou Smolařkou domluvila jednu neděli lyžovačku na Samotách. Dvě hodinky vlakem tam, dvě hodinky zpátky a mezitím pár hodin na svahu. Vypadalo to na skvělej plán, nebýt toho, že akce se Smolařkou poslední dobou hodně reflektují její přezdívku. Prostě se nedaří.
Napřed cestu málem odvolala a nezrušila ji jen proto, že mě nechtěla zklamat. Tenhle příběh je na dlouhé vyprávění a sem se nehodí, tak ho necháme plavat. 
Pak jsme musely čekat, než Smolařka půjčí Smolince lyže a tak. Starší už nedočkavě hrabala přezkáčema, já nevrčela jen proto, že mám Smolařku ráda. A byla jsem jí vděčná, že i přes nepříznivé okolnosti nevzdala účast. Možná to měla udělat. 
Koupily jsme permice, vyvedly holky na svah, ujistily se, že je vlek vleče jak má a šly na ně čekat do hospody. Do tepla. S výhledem na vlek, absme je měly aspoň trochu pod dohledem. A protože holčičky nějak dlouho nebylo vidět, vyrazily jsme je hledat k svahu. Konečně se nám po nějaké době povedlo identifikovat jednu tečku. Dost nasranou tečku, která navíc nejela na lyžích, ale kráčela z kopce po svých.
Vydržely jsem nekvokat, dokud uplakaná Smolinka nedorazila k nám. Plakala, že jí bolí koleno, že jí to nejde, že už nechce, že jí bolí koleno.... Dokud nedorazila k mamince, šla bez kulhání, ale co už.
"Kde je Starší?"
"Nevím," odsekla.
Že by Starší nechala zraněnou kamarádku jen tak být mi přišlo divný a měla jsem pravdu. Starší dorazila udýchaně z jiného směru, že nás hledala v hospodě, protože Smolinka spadla a nechce se hnout. Tak jsme vzaly holky do hospody, ať se nají, zahřejou a Smolinka uklidní. Po obědě to zkusily znovu. Poctivě jsme čekaly v té neskutečné zimě pod svahem, aby měla Smolinka jistotu, že když musí trpět ona, trpíme i my. Sotva jsme se rozhodly, že už zvládnou být chvíly samy, rozbolelo Smolinku koleno tak strašně, že už nemohla lyžovat. A tak se šla  maminkou projít do města a Starší lyžovala sama. Což byl tak trochu opruz, který jsem se jí snažila zpříjemnit tím, že jsem jí stopovala čas a hlásila každé zlepšení.
Stejně ale byla otrávená a já se jí ani nedivila.
Abych to fiasko trošku napravila, navrhla jsem, že si za 14 dní lyžování zopakujeme. Bez Smolinky, s někým jiným. A jestli nikoho neseženeme, pojedu s ní já a může mě učit.
Dobře, přiznávám, byla jsem přesvědčená, že nebude problém někoho sehnat. Což jsem se přepočítala. Nikdo nemohl. Nebo nechtěl.
Takže nezbylo, než kousnout do kyselého jablíčka.
Vzala jsem to zodpovědně a v práci nahlásila, že od pondělí se mnou nemají počítat, neb budu v nemocnici se zlomenou nohou, spíš s přeraženou páteří.
"Máš lyže nebo je chceš půjčit?" starala se šéfová. 
"Nechci. Půjčím si je v půjčovně. Na ten jeden den to vyjde na třiista, to je v pohodě."
"No a na ten Belveder v únoru? To ti je půjčím, ať nemusíš platit."
"Teď ti tady vysvětluju, že se v neděli pravděpodobně zabiju. Nechci si půjčovat tvoje lyže. Beztak bych musela předělávat vázání na svoje nohy a zničím ti je."
"Tak ti je prodám, ať je zničíš sobě a ne mně. Jaký máš číslo bot?"
"Dvaačtyřicítky."
"Ty ti můžu půjčit já," ozval se šéfový zástupce.
"Já jsem si k vám nešla pro lyže. Já si k vám šla pro účast a pochopení."
"Pochopení my máme. Příští týden ti ty lyže přinesu, ať je nemusíš shánět."
Z kanceláře jsem odešla s bouchnutím dveří a pláčem, že mě nemají rádi.

V pátek jsem si šla koupit nějaký šusťáky na lyžování, protože lyžovat v džínách se prý úplně nedoporučuje a pro rukavice.
V sobotu jsem si šla do KönigSURFu pro lyže.
Byla jsem už v úterý, ale vysvětlili mi, že mám přijít až v sobotu v poledne, abych nemusela platit víc dní, když jedu jen na neděli.
I v tom smysluplném chaosu si na mě prodavač pamatoval: "Vy už jste tu byla, že jo?"
Byl milej, neházel ksicht, že jsem začátečník a nevím, co mám chtít, nijak nekomentoval mou váhu (sakra, to miluju, když musím střízlíkům hlásit svých skoro sto kilo. Ale v servisu se lhát nevyplácí, myslím si,) a ještě mě ujišťoval, že to určitě zvládnu a bude mě to bavit. No to jistě.
U pokladny jsme sepsali zápůjčku a vyfasoval mě klučina, který měl na starosti půjčování. Napřed boty. Dostala jsem nový, ač jsem se bránila, že chci nějaký ošoupaný, protože je určitě zničím. Ještě se omlouval, že ošklivý nemají. U lyží to samý. Taky helmu a hůlky. Lyže dal do dílny na seřízení a mě poslal do kavárny, ať si dám zatím kafe, že bude za deset minut hotovo. Do kavárny jsem nešla a čekala mezi regály. Během čtvrt hodiny se mě tři prodavači zeptali, jestli něco nepotřebuju a čtvrtý mi ukázal schovku, kudy moc lidi nechodí, ale dá se tam sedět na vaku, když jsem odmítala čekat v kavárně. Toho čtvrtého jsem milovala nejvíc. Vypadal, že mě naprosto chápe.
Z KönigURFu jsem odcházela obtěžkána taškou s botama a helmou a lyžema ve vaku a v těžkým rauši. Sakra, já to dokázala. Já jsem si půjčila vybavení na lyže. Já vážně budu lyžovat.

Ráno jsem byla rozhozená víc než před maturitou. Dělala jsem nesmysly a málem nám ujel vlak. Ale Starší byla naprosto skvělá. Uklidňovala mě, starala se o mě jako o vlastní a vůbec. 
Trpělivě čekala než vystojím frontu na čipy, dovedla mě na svah, abych si vyzkoušela lyže, vnadala mi, že chci jezdit s batohem na zádech a odběhla do půjčovny o úschovu, ukázala mi, jak mám brzdit, dovedla mě k vleku. A ani se za mě nestyděla.
Jen na kotvě mě trošku peskovala. Že si mám koukat na lyže a ne kde co lítá. Kotvy jsem se hrozně bála. Už od doby lyžáku v sedmý třídě, kdy jsem nebyla schopná zesynchronizovat se se základní poučkou, že na kotvu se nesedá. Tenkrát jsem ten svah nevyjela snad ani jednou. Letos pokaždé.
Tedy, to pokaždé se rovná čtyřikrát, ale i tak.
Trošku mi neudělal dobře pohled na zkrvavený sníh na vrcholku kopce, zejména, když Starší suše utrousila, že to bude asi z nosu, protože kdyby si někdo vrazil zub, byl by ten sníh rozhrabanej víc.
A ano, padala jsem. Sice řízeně, protože se mi zdálo, že jedu moc rychle a radši jsem zabrzdila zadkem, no ale padala jsem. Taky mě šíleně bolely nohy z bot. Stejně mě ale Starší chválila. A hned po prvním sjezdu mě za odměnu vzala na kafe. Starší. Mě. Za odměnu. Na kafe. Kde jsou ty doby, kdy jsem já za odměnu brala do hospod jí.
Ale kafe mi udělalo dobře a já s novou statečností vyrazila znovu na svah.
Tentokrát mi vlekař nemusel odhazovat kotvu, protože jsem nastoupila hned napoprvé. A zase jsem nespadla. A svah jsem sjela celej bez pádu. Ano, dělala jsem opravdu velmi široké obloučky. Ale sjela jsem bez pádu. Dokonce jsme si se Starší i stihly povídat. Jako, chápete to? Já lyžovala A přitom jsem si ještě stihla povídat. Smysluplně. Ne vyrážet skřeky typu: "Bojim, bojim, bojim, bojim."
Nadchlo mě to tak, že jsem skočila koupit další čipy. Na Samotách mají totiž jednotlivé jízdy řešené jednotlivými čipy, každý za stokorunovou zálohu. To jsem fakt původně plánovaných pět + pět jízd nevzala, protože litr jen na zálohu jsem neměla. A protože jsem při pití kafe našla na zemi čip, vrátila jsem ho teď v pokladně s tím, že ho někdo ztratil. Lidi, kteří byli u stejného stolku jako my, se k němu nehlásili a nechat si ho pro sebe mi přišlo blbý. Páč někomu by stovka mohla chybět. Tak jsem doufala, že v pokladně to třeba klapne.
Teď jsem vzala pro každou další dvě jízdy a zase jsme si to se Starší úžasně užily. Hrozně mě to bavilo. Ten pocit, že mi to jde. Že ovládám lyže. Že jsem se Starší. Že nepadám. Že je svět vlastně hrozně fajn.
Proto mě trochu mrzelo, když Starší navrhla jet domů dřívějším vlakem. Bránila jsem se, že kvůli mě nemusíme, ale tvrdila, že už jí bolí nohy.
Na druhou stranu, byly jsme doma včas na to, abych mohla osušit lyže a boty a nevracela je mokré a špinavé. Vyrazila se mnou Mladší, aby se trošku prošla a dohlédla na to, že v BigBurgeru uvařím správnou večeři.
"Můj" prodavač si mě všiml už ve dveřích a rozzářil se: "Tak jste to přežila?"
"Přesně, jak jste říkal. První jízdu jsem brečela strachy a pak už to bylo skvělý."
"Tak to mám radost," přebral si ode mě spokojeně lyže.
Mě zas udělalo radost, že si mě pamatoval. 
Kdežto Mladšinka byla naopak velmi nespokojená. "Jsem se za tebe styděla," mrmlala nesměle.
"Styděla?"
"No maminko, musíš uznat, že to bylo trošku trapný."
"Co bylo trapný?"
"Jak ti říkal, žes to přežila. To jako kdyby říkal, že jsi neschopná."
"Kočičko, ale já JSEM neschopná."
"To ale nemusí každej vědět."

Ne, to nemusí.
Teď se jen děsím, kdy Mladší dojde, že když jsem jela se Starší na lyže, ač jsem zbabělec a sportovní antitalent, bylo by jen fér, abych se vzmužila a vyjela s ní na vyjížďku na koních, jak po tom prahne celou svou duší.
Myslím, že jsem si naběhla.