Tak schylovalo se k tomu už delší dobu a kupodivu akci "Rebarbora mezi námi" odstartoval Choť. To když si postěžoval, že mu utekl nějaký snookerový zápas a pak jen lapal po dechu, když jsem mu ho celý převyprávěla. S mým pověstným odporem ke sportu bylo opravdu na pováženou, že vím, o čem mluvím.
"To mám od Rebarbory," připustila jsem. "Ona je stejnej magor jako ty."
"To děvče mi začíná být sympatické, nestaví se tu někdy?"
Ostatní bylo v podstatě jen otázkou času.

Pátek
Připouštím, že ještě cestou na nádraží jsem byla trošku nervózní. Přeci jen, nejsme zrovna luxusní vzorek populace, který by mohl oslňovat vytříbeným životním stylem, vkusem a vychovanými dětmi. Co když se Rebarboře u nás nebude líbit?
Ale ve chvíli, kdy jsme se srazily v nádražní hale, bylo jasný, že je všechno v naprostém pořádku a čeká nás bezvadný víkend. Vůbec jsem se nespletla. Rebarbora mezi nás zapadla, jak říkávala moje babička, "jak prdel na hrnec."
Holčičky okouzlila okamžitě po příchodu a fakt to nebylo tou čokoládou, kterou jim přivezla. Sesedly jsme se u stolu, Starší, která měla původně v plánu sociální fóbii ("A co to znamená pro nás, že přijede Rebarbora?" - "Jen to, že si uklidíte v pokojíku, aby se k vám vešla na matraci a budete předstírat, že jste slušně vychovaný." - "A ty vejlety s váma nemusíme absolvovat, že ne?!") se rozpovídala o škole, o sobě, o kamrádkách, až z toho musela Rebarboru třeštit hlava a Choť jen z gauče suše poznamenal, že se právě o životě svojí dcery dozvěděl víc, než za posledního půl roku, Mladší se marně snažila dostat ke slovu a Rebarbora se ke slovu ani nedostala.
(No dobře, tady máme vážně trochu mezery, jestli měla Rebarbora za celý víkend šanci říct tak dvacet vět, je to hodně. Ale my se do příště polepšíme, slibuju.)
Večer se nesl ve znamení klidné líné pohody. Rebarbora se obětavě věnovala sledování snookeru s Chotěm, abych si já mohla zalézt do křesla s druhým dílem Čar života, který mi přivezla (ještě jednou díky moc, dojalo mě to o to víc, že jsem původně byla opravdu přesvědčená, že mi je půjčuješ na přečtení, jak jsi tvrdila v textovkách :-D) a holčičky bryskně usoudily, že dneska prudit nebudu a tiše se vytratily s noťasy do pokoje.
Koneckonců, další den nás čekal pochoďák po ZOO, proč si neodpočinout.

Sobota
Normálně vyhrožuju holčičkám, že která mě vzbudí před desátou, bude dcerou smrti, tentokrát jsem si radši dobrovolně nastavila budík na devátou. A stejně jsem vstávala v osm. Aspoň jsem stihla včas uvařit oběd. Tedy, uvařit oběd. Kuře pekla trouba a okurkový salát dělala Mladší. A stihly jsme při přípravě oběda zkouknout Maturitu duchů, naší oblíbenou španělskou, celkem vtipnou a na konci i dojemnou komedii. Když už mi neprošel původně navrhovaný Doctor Who :-D.
K Plzeňské věži, našemu prvnímu výletnímu bodu, jsme dorazily ve chvíli, kdy zvony odbíjely poledne. A znova se potvrdilo, že si s Rebarborou rozumíme beze slov, protože nám oběma bleskla hlavou myšlenka: "No ještě že nás ty zvony nechytly na schodišti." Protože přesně to jsem večer Rebarboře líčila, jako obrovskou mňamku pro labužníky.
Těch schodů na věž je moc. Jakože fakt moc. Když si uvědomím, že v době, kdy byly holčičky malý jsem s nima na věž pochodovala taky třeba 2 x týdně a jako dvouleťačky jsem si je různě poponášela, takže jsem exponovanější části schodů ťapkala stylem jo-jo, musela jsem se v duchu poplácat po ramenou. Jen v duchu, protože v reálu jsem měla co dělat, abych si nahoru vyfuněla bez zbytečných pohybů. (A to jsou prosím u nás v Plzni takoví cvoci, kteří se dokonce účastní závodů v běhu na věž. A hasiči občas trénují s plnou polní. Cvoci, prostě.)
Ale výhled do kraje je z ochozu božský, to zase jo. Předháněly jsme se, která Rebarboře ukáže víc, asi ji z nás musela hlava bolet, ale snášela to statečně. 
Po sestupu jsme se odměnily sladkostmi, já neodolala svému obligátnímu hadovi z želatiny. Miluju pouťové hady. A mandle v cukru. Taky na to vypadám, ale co už.
Pak mě lehce otrávili dva výběrčí na svatou věc (když bydlíte pět let u náměstí, prostě už si na všelijaké "přispějte nám" vypěstujete averzi. Jestli jde o bohulibý úmysl či ne vám začne být za chvíli putna, protože kdybyste každému, kdo vás požádá, měli přispět byť jen desetikorunou, jste za chvíli pro samou dobročinost bez haléře. Proto  na ulici říkám své jasné, klidné NE a přispívám jen na naše pracovní projekty,) ale to byla vlastně jediná nepříjemnost celého dne. Když tedy nepočítám počasí. To trošku zlobilo.
Původní plán dojít do ZOO přes vojenský kemp pod Plazou a pak kilometrovkou, jsem po poradě s Rebarborou moudře zkorigovala, ale aby jsme ji úplně o vojáky neošidily (však jsou ty Oslavy osvobození, ne?!) protáhly jsme Rebarboru prolukou, kde bylo malé vojenské městečko. A taky jsme se chtěly pochlubit Černou věží a Masnými krámy. Ono by se toho našlo hodně, co ukázat, ale ta ZOO nás lákala víc.
Pravda je, že jsme Rebarboru sobecky protáhly jen našimi oblíbenými částmi zahrady.
Lví vyhlídkou (bez lvů, protože nebylo sluníčko a ty potvory kočkovitý se radši válely v pavilonu, ale my na celé vyhlídce stejně nejvíc milujeme to lezení na rozhledničku), tučňáky, kioskem, kde jsme získaly další ZOO kelímky do sbírky, opičím pavilonem (a nově i Motýlím domem, ze kterého já osobně měla prd, což každý obrýlenec pochopí), dětským hřištěm, které sice bylo po dešti durch, ale holky stejně neodolaly, aby se nezklouzly a já si taky projití přes lanový stezky neodpustila, vyšláply jsme schody do Japonské zahrady, která je sice malinkatá, ale má něco do sebe, stihly jsme politovat Sabatony, že jim v tom slejváku nikdo nepřišel na koncert, ale naštěstí šlo jen o zvukovou zkoušku, na večerní koncert už davy dorazily. Z Japonské zahrady jsme zamířily do podzemí (heč, my v Plzni máme podzemí na kopci, kdo to má?) věnovanému částečně době, kdy tam sídlila německá posádka a částečně pánům Hanzelkovi a Zikmundovi, pokochaly jsme se nádherně barevným akvárkem (a skvěle se bavily nad dvěma rybkama, které se chovaly úplně stejně jako naše holky. Jedna pořád zdrhala a ta druhá ji všelijak doplavávala a vysloveně provokovala), hrdě jsme Rebarboře ukázaly tank Sherman, zazvonily si u řecké kapličky...
Taky jsem Rebarboře předvedla můj oblíbený výkřik: "Dvojčata - schizofrenikův sen!" v praxi. To když chtěla Starší na stezku ve stromech a Mladší už to táhlo na Lüftnerku. Naštěstí Rebarboře nevadilo, že si ji Mladší uchmátla a já stihla jenom zavolat, že se sejdem u žiraf. Buď mě Rebarbora přeslechla, nebo Mladší ignorovala, každopádně my dorazily se Starší k žirafám a holky volaly, kde jsme, že už jsou na statku. Skoro bych odhadla, že běžely. Do kopce. Jinak to není možný. Sešly jsme se u kozího chlívku, vtáhly Rebarboru do expozice "Škola kdysi" ("Hele, holky, tady je místo na kalamář. Jak vám pořád říkám, že kluci holkám namáčeli vlasy..." - "NEBUĎ TRAPNÁ, MAMI!!!") a neodpustila jsem si svou oblíbenou expozici Česká řeka. S ondatrou, která se předváděla, jako o zlatou.
Od loňského června, kdy jsme byly v ZOO naposled, se Lüftnerka rozrostla o báječnou půdu. Nádhernou, prostornou, čistou půdu, plnou trámů a lanových prolejzaček. Ho, to jsme byly se Starší ve svém živlu. A Rebarbora se jen potutelně trpělivě culila. 
Aby s Mladší nepřišly zkrátky, poctivě jsme se s nimi dohrabaly k vlkům a starověké vesnici. A pak znovu na půdu.
Nestihly jsme ani medvědy a vzdálenější část zahrady, protože se skoro blížila zavírací doba. Jen jsme to na zpáteční cestě vzaly přes žirafy. Žirafy jsou boží. A náš pavilon žiraf je taky boží. Dvoupatrový a s se schůdky pro mrňouse, aby viděli všechno.
Nakonec jsme si spočítaly, že jsme v ZOO strávily několik hodin. A ucaprtaný jsme byly tak, že jsme domů jely tramvají.

Doma jsem do holek narvala teplou polívku a čaj a s pomocí Rebarbory se pustila do vaření česnečky a večeře. Stihly jsme to tak akorát, aby bylo jídlo hotový, když dorazil Choť se strejdou Robem, kteří si jeli sobotu po vlastní ose. (Strejda Robo je další milovaný člen-nečlen naší rodiny.) A dorazili tak akorát, aby se Choť podivil, proč v televizi neběží snooker, když tu máme Rebarboru. To jsem se trochu zastyděla, že mi to nedošlo, ale tak od toho už Chotě mám, aby mě naťuk :-D
Starší si zalezla s noťasem do pokoje, Choť s Rebarborou ke snookeru a strejda Robo vyprovokoval hru v prší.
Lidi, tak dlouho už jsem se u karet nezachechtala, ani nepamatuju. Dokonce i Starší slezla z pokoje, aby zjistila, co se děje a Rebarbora se taky přidala, když se přes náš řehot nemohla dostatečně soustředit. Ale jako tečka za báječným dnem nměl karetní večer chybičku.

Neděle
Dneska už to s tím vstáváním bylo horší, holčičky se dokonce nevzbudily ani před naším odchodem na Konvoj. Však toho měly za sobotu plný kecky.
Víte, že jsem Convoy of Liberty viděla prvně? No vážně. Jako výrazně mladší jsem o víkendech z Plzně prchala; když byly holčičky malé, nic je nelákalo míň, než rachot tanků a po návratu do práce jsem při Oslavách měla jiný starosti. Například vysvětlovat lidem, že když jede konvoj, opravdu je nemůžu pustit přes zábrany, i kddyž nutně potřebují přejít na druhou stranu. Letos jsem si Convoj of Liberty díky Rebarboře užila a vychutnala. Rebarbora poctivě fotila, dostala vlaječku od jednoho z účastníků a vůbec to bylo všeobecně příjemné dopoledne.
Náladu mi kazilo jen pomyšlení, že už je neděle a Rebarbora nám brzy odjede.
Ale po obědě nás čekal ještě jeden výlet. Na Radyni. Tentokrát jen s |Mladší, Starší se tak tak probrala na oběd.
Byla to moje první cesta Bertou, naším novým autíčkem. Taky ale má jízda podle toho vypadala. Lidi, já se tak styděla. Umím řídit, ne, že ne, ale když ještě nemáte ošahaný pedály, tak to prostě není ono. Sžívala jsem se s Bertou celou dobu, ale dojely jsme a to bylo hlavní. 
Na Radyni nás zase čekaly schody (jak taky jinak) a aby toho nebylo málo, cestu k autu jsme si střihly trošku dobrodružně. Ale nohy jsme si nezlámaly. Jsme šikulky.
A jako úplný bonbónek nakonec nás čekala cesta k Staroplzenecké rotundě. 
Bože, lidi, to je krpál, jako kjáva. Rebarbora stíhala cestou fotit, Mladší stoupala skoro rovnoměrným tempem a já myslela, že vyplivnu plíce. Nestydět se před Rebarborou, snad bych v půli kopce i vzdala :-D
Útěchou mi na zpáteční cestě byl pohled na paní, která se do toho krpálu škrábala i s kolem se zapojeným vozíkem pro pejska. Pejsek samozřejmě poskakoval kolem paničky radostně a hravě. Panička vypadala přesně tak, jak já se cítila. Hrozně :-D
A to byl poslední veselý moment neděle.
Protože z Plzence jsme Rebarboru odvezly na vlak, na nádraží si ještě daly sladkou tečku v kavárně... a pak už jen sbohem a šáteček.
My sice s Mladší nejsme z těch, co na veřejnosti roní slzy, ale tady jsme je měly na krajíčku. Hrozně se nám nechtělo Rebarboru pustit domů. Ona nám nějak za ten víkend přirostla k srdci. Všem. Například Choť na rozloučenou každému ruku nepodává a pusu na tvář nedává. A taky u každýho nezjišťuje, jestli už se  ozval, že je v pořádku doma.
Naštěstí jsme se domluvili, že o prázdninách Rebarboře návštěvu oplatíme. Aspoň se máme na co těšit!