Doma nás čekalo uvítání, Percy, roszestlanej gauč, kafe a dort. (My vždycky dostaneme báječný dort :-D). A taky dárečky a protože Tlapkovky znají své pappeinhemské, můj dárek se nesl ve znamení čutňáčků, Rebin ve znamení puzzle. (S dárky mě vůbec holky rozstřelily. Před naším odjezdem jsem si stěžovala Rebi na svou neschopnost objevit ty správné dárky pro lidi, které mám ráda. Že své oblíbené lidi miluju, ale prostě je neznám natolik, abych věděla, čím jím udělat radost. No a tu máš čerte kropáč, od Rebi jsem dostala absolutně dokonalý batůžek/kabelu přes rameno přesně v té absolutně dokonalé modři, kterou zbožňuju, Tlapky zas dodaly tučňáčkové potěšení. Plakala bych dojetím). 
Ale i když jsme se na sebe neuvěřitelně těšily, nekonalo se žádné ponocování, bo jsme se všechny potřebovaly pořádně vyspat.
Ovšem už ráno, už ráno jsem si mohla pošmuchlat Aťku. 
Bože, lidi, to vám je tak báječné miminko. 
Před naší cestou jsem se hodně bála, aby z nás nebyla maličká nějak rozhozená, což byl taky jeden z důvodů, proč jsme jely s Rebi autem. Nechtěly jsme návštěvu v Ostravě nějak lámat přes koleno, tudíž jsme měly náhradní plán pro případ, že by neprobíhalo všechno na pohůdku. Ale ono to samozřejmě na pohůdku probíhalo, co já jsem si vlastně myslela? Jak jinak než na pohůdku to taky mělo u Tlapkových probíhat, že?
Aťka se nechala chovat, brumlala si se mnou a vůbec si nechala ode mě všechno líbit, až děvčata nanesla teorii, že Aťka fascinovaně zkoumá, co všechno jsem ochotna pro její úsměv a spolupráci udělat. (Byla jsem schopna čehokoliv, jen tak mimochodem.)
Ačkoliv jsme s Rebi vyhlásily, že na prvním místě je Aťka a jejich běžný plán dne, všichni Tlapkovic se nám věnovali na sto procent, až jsem měla trošku výčitky svědomí. Ale užívala jsem si to, ne že ne.
I babka se s námi přišla přivítat, tudíž jsem jí hned mohla vyřídit pozdravy a poděkování od Chotě, který se slzou v oku vzpomínal na její domácí klobásky, které jsem vloni dovezla.
Tlapky, pamětlivy mé úchylky na kostely, vzaly nás do jejich centra na procházku, abych si užila. Prošly jsme se parkem, lesíkem, kolem kostela, u radnice, Tlapka vyprávěla, maličká v kočárku spala, komáři nás obtěžovali jen chvíli, na chvíli jsme si sedly u cukrárničky pod slunečníkem - krásné to bylo.

V pátek nás Mamka vzala na výlet do Ostravy.
Zaparkovala, dovedla nás k ostravské radnici a já zalapala po dechu, jak se mi z toho pohledu udělalo nevolno. Ne z té výšky, naše věž je vyšší než ostravská, ale jak je vyhlídka usazená na užší základně než je sama, měla jsem závratě i při pohledu "od podlahy". Mamka moudře navrhla napřed procházku kolem řeky, abych měla čas si nějak v hlavě srovnat, že žádné nebezpečí nehrozí, pak nás vzala občerstvit do restaurace pod věží (a zapomněla nás upozornit, že sedíme 50 metrů od toho slavného Divadélka pod věží, kam si Mařenka Rottrová zvala hosty ještě v době, kdy se neříkalo talkshow, ale zábavný pořad a mělo to úroveň,) a když jsem byla v pohodě, dovedla nás k hlavnímu vchodu, načež nás vypustila na prohlídku s mateřským: "A ty tam, Ivi, radši mlč. Bo jak otevřeš pusu, tak poletíš!", čímž narážela na ostravsko - plzeňskou bitvu o Město kultury.
Mohla být klidná. Vrátná nás sjela otráveným pohledem a když jsme po dlouhém bloudění pustými chodbami radnice konečně našly ten správný výtah k rozhledně a vrazily do infocentra, ujala se nás neuvěřitelně ukecaná průvodkyně, které bylo nějaké Město kultury u zadele. Ona věděla svoje. Nadšeně nás vlekla z jednoho konce rozhledny na druhý, ukazovala na všechno a neúnavně  vyprávěla. Všechno. Probrala s námi minulost i budoucnost, industrii a ekologii. Pracovní podmínky horníků líčila s takovou vervou, že jsem se otřásala hrůzou. Jako, pořád považuji horníky za bandu drsných hovaďáků, ale teď si jich o to víc vážím. Však už jenom to - pracovat stovky metrů pod zemí? Hráblo by mi. Horko, smrad, denodenní riziko závalu, nemluvě o dalších věcech. Fuj, ještě že jsem se nenarodila jako synek do haviřske rodiny. Mňála bych peklo.
Zlatá Mamka, přestože na nás musela čekat snad hodinu, místo aby nás sprdla a poslala za trest domů busem, ještě si s námi hodila okružku po Ostravě. I v tom úmorném vedru nás neúnavně prováděla, abychom si přišly na své. Kostely, Tlapky Alma Mater, socha Věry Špinarové, ("Ivi, není malá. Je v životní velikosti!") hranolkový piknik, kávička... Taky mě holky vyfotily u měšťácké služebny, abych mohla šéfové poslat fotku s oblíbeným dovětkem "Dělám, i když nedělám." Šéfová poměrně bryskně odepsala pobavené: "Hlavně odtud něco nedovez," ale to mohla být klidná. Ostraváci rouškovali poctivěji než většina republiky.
Zpátky k autu nás Mamka zase vzala kolem řeky, tentokrát z druhé strany abych si mohla vyfotit tank na piedestalu (hele, fakt jsem byla přesvědčená, že vystavenej tank je jen v Praze a u nás v ZOO.)
Domů jsem přišly uťapkané, ale naprosto uspokojené. Já tedy určitě. Opravdu jsem obdivovala Mamku za její výdrž, s jakou se nám v tom vedru věnovala. Když si ještě připočtete, že občas mívám tendence chovat se na veřejnosti jako buran, to když jsem moc nadšená nebo unavená, holky si za výlet do Ostravy se mnou zaslouží svatozář. 

V báječné pohodě nám uplynula i sobota. Stihly jsme toho spoustu. Od společenské hry The Mind, která mě, Ríšu Genzera podobných radovánek, naprosto fascinovala tím, jak fungovala ve chvílích, kdy jsem místo pokusů o přemýšlení začala nahlas mlít nesmysly na odpoutání pozornosti, přes výuku názvosloví (víte, jak na ostravsku říkají laclákům? a jak fakt pěkným chlapům?! :-D), Tlapčin útok na můj kardiovaskulární systém ("Tlapi, můžu ti pomoct s loupáním brambor?" -"Ne, to je v pohodě, jsi návštěva, klidně seď a relaxuj." - "Nechce se mi jen tak sedět, půjč mi tu škrabku, prosím." - "Ty si taky myslíš, že neumím škrábat brambory?" - "Ty NEUMĺŠ škrábat brambory!!!!") posezení u bazénu s babkinou vaječinou, až po procházku lesoparkem. To jsem si uchňápla kočárek a nepustila ho, až do chvíle, kdy jsem objevila dětskou prolejzku, kterou jsem, samozřejmě musela vyzkoušet a Tlapka mě upozornila, ať už na nic radši nesahám, protože nevím, kdo co vlastně na té prolejzce kdy dělal. Pochopila jsem a dokud jsem si nemohla vydesinfikovat ruce, na kočárek jsem radši nesahala.. Mimochodem, co se desinfekce týče, milovala jsem Toma. On je taky desinfikátor, juch :-) 
Večer samozřejmě oblíbené balkónové posezeníčko. To bylo ještě moc prima.

Jenže pak, kde se vzala, tu se vzala, najednou tu byla neděle ráno. Pitomá neděle.
Upravily jsme po sobě spaní, dárky, které jsme celou dobu měly pro holky připravené jsme schovaly tak, aby je našly až po našem odjezdu (a málem nám na ně Tlapka přišla dřív, když si přišla pro cosi Aťčiného a já honem musela přes dárečky hodit deku a ještě se tvářit nenápadně), dostaly poslední snídani, (při které jsem skoro přivodila babičce infarkt, když se s námi přišla rozloučit, přinesla mi klobásky pro Chotě, podivila se, jak je Aťka na mém klíně spokojeně usměvavá a mě nenapadlo nic chytřejšího, než s vážnou tváří prohlásit, že to je tím, že Aťka ví, že si ji odvážím do Plzně a už se moc těší) a pak už jen vyfasovat svačinu na cestu, naházet věci do auta, zamávat si a tradá na opačnou stranu republiky.

Byla neděle 9. 8. 2020 a skončila nejlepší dovolená celého roku