V době kovidové jsem se strašně snažila žít normálním životem. Chodila jsem do práce, nakupovala rodičům, soudcovala děti, zoufalé z toho, že a) nemůžou chodit do školy, b) nesmí chodit do školy, c) musí chodit do školy... Peklo nad peklo. Nebýt Tlapky a její nadstandardní výukové pomoci, zabila bych Mladší a šla si to hodit. Ačkoliv se nás kovid takřka nedotkl (klep klep na zuby, nikdo nám neumřel, ani do nemocnice nikdo nemusel), šlo o jednu těžkou, vlekoucí se depresi. Do práce jsem si chodila vysloveně odpočinout. Od Mladšinčího ignorování a následného dohánění školních povinností (nechápala jsem a obdivovala její učitelky, které jí znova a znova dávaly možnost dohnat, na co se vykašlala, místo aby ji právem sjely na tři doby a nechaly opakovat ročník), od vědomí, že kvůli Mladší zanedbávám Starší, která si to chudinka naprosto vyžrala, protože mě nechtěla, trdlo jedno, obtěžovat, když mám tolik jiných starostí. Od plánování logistiky, když tedy jedu našim nakoupit, v kolik vlastně mám vyrazit z domova, abych pak stihla tátu dovézt na vyšetření k lékaři a včas se vrátila domů a aspoň trošku se vyspala před noční...

Aby mi úplně nehráblo, omezila jsem na minimum sociální sítě a jak jen to šlo, nořila se do světa fikce. Pána času jsem si nakoukala do zásoby (už jsem nebulela u konce Desátého, na Jedenáctého jsem si zvykla, Rory byl miláček, Amy mě štvala, Klára byla báječná, Dvanáctej mě bavil a dojímal a vůbec byl pro mě zase opravdovej Doktor) a nač koukat teď?
Jeden z prvních seriálů, které jsem nejen rozkoukala, ale i dokoukala, byl Broadchurch. Protože David Tennant, že jo. A docela byla sranda počítat, kolik herců z Pána času se tam objevilo. Broadchurch je hodně povedený seriál, všechny tři série mají překvapivě dobrý nápad a tah na bránu, jen mě úplně nechytil tak, abych ho točila pořád dokola. Nejen proto, že není nadabovaný, takže si ho nemůžu pustit jako kulisu k domácím pracem, ale zejména kvůli jedné z hlavních postav. Jodie Whittaker mě tam celou dobu dost prudila (a když jsem po čase dala šanci nové sérii Pána času, prudila mě tam ještě víc, takže jsem usoudila, že dokud nepřijde nový Doktor, ideálně Jo Martin, tenhle seriál už sledovat nepotřebuju.)
Pak jsem zase chvíli hledala, až mě při sledování holčiček oblíbeného Flynna Carsena napadlo zkusit si projít ČSFD, jestli nenajdu něco, kde by se víc vyskytoval Noah Wyle. Noah Wyle je hodně sympatický sympaťák, až skoro Káčko. Pamatuju si ho ještě jako mladé ucho z Pohotovosti, ale teď je chlapec o kus dál. 

No vida, Knihovníci. Recenze sice poněkud rozporuplné, jenže - je to ČSFD, království uvědomělých členů výboru pro udělování Nobelovy ceny za kulturu. My, jednodušší jedinci vesnického typu s nenáročnými potřebami filmového uspokojení, si mlaskáme nad filmy či seriály s "modrým" ohodnocením, nad nimiž ostřílení kritici ohrnují nos.
U Knihovníku jsem si řekla, že to s nimi zkusím, byť se tam má Flynn Carsen vyskytovat minimálně, v podstatě jen na rozjezd. No co, vždycky můžu kouknout jen na ty díly s ním a ostatní ignorovat.
První minuta prvního dílu byla docela akční, do druhé vstoupil Flynn, jak je jeho zvykem, in medias res, v jednadvacáté minutě a třicáté vteřině se objevil Jacob Stone... a stejně jako u Doktora, i tady mi stačila chvilka, aby bylo rozhodnuto. Prostě - jo. Tyhle týpky v klobouku já fakt můžu. V reálu by mě asi moc nebral, ale tohle není reál. Tohle je seriál, u kterého chci vypnout, nepřemýšlet a jen si užívat.
A užívat si Knihovníky je naprosto snadné. Hudební linka chvílemi připomínající motiv Pána času, kouzla, tajemství, dobrodružství, sranda, parta chytrých lidí, dojetí...  

Pravda, Cassandra Cillian, taková trošku Velma Dinkley, mě z celé party bavila úplně nejmíň, ale i ona měla své světlé chvilky. Jenkins byl miláček s těmi jeho bolestně šokovanými výrazy a trpělivou shovívavostí ("Ó, slečno Cillianová, jste rozkošná..." "Ó, hloupá středozápadní osobo..." "Pan Jones je jako Švýcarsko. Jen bez slabosti pro kukačkové hodiny...") Ezekiel Jones, zlodějíček se zásadou lepší je mít štěstí než plán, benjamínek party, spokojený sám se sebou rostl každým dalším dílem; věřila jsem chemii mezi Flynnem a Eve a i když měl Flynn občas sklony k pitvoření a přehrávání, hádka s Eve na letišti, k odlákání pozornosti ("Jaký chceš, abych byl, Eve? Mám všechno podělat, nebo být hrdina?" "Chci, abys byl hrdina." "Tak na mě zase začni tak koukat!") je naprosto dokonalá. 
No a pak Jakob Stone. Kovboj s několika vysokoškolskými tituly, tající před rodinou, jak moc chytrý vlastně je, parťák do každého nebezpečí. Bavily mě jeho rozčílené grimasy, pobavený úsměv... A ten hlas!!! Třetí (podle mě nejpovedenější) a čtvrtou sérii jsem objevila jen v původním znění s titulky a ač jsem zarytý dabingofil, tady i já musím připustit, že je originál lepší. Stoneův chraplák tomu dal prostě korunu.

Na Knihovníky mě nalákal Noah Wyle, po nich jsem honem lovila, v čem ještě se objevil Christian Kane. Film 50:1 zaujal spíš naši Mladšinku a u Koňákových měl taky úspěch, ale pokud nejste fakt cvoci do koní a dostihů, asi nebudete, stejně jako já, cílová skupina. I když je tam Kane fešák.

Ovšem Leverage, v české verzi Dokonalý podraz, to už je jiná káva. To už je sakra jiná káva. A to jsem, prosím, k seriálu přistupovala s lehkými obavami, že když je tam Christian Kane o dost mladší, dlouhovlasej, na první pohled frajírek, budu zklamaná.
Nebyla jsem ani chvilku. V Leverage jsem Kaneovi propadla ale úplně. Zejména, když mu v prvních dvou sériích věnoval hlas Martin Stránský. Tihle dva spolu, to je potěcha oka i ucha.
Ale on celý seriál je hodně koukatelná záležitost. 
Když si jeden lump najme Plánovače, Hackera, Zlodějku a Bouchače a pak se jich snaží zákeřně zbavit, aby nevyšel jeho podvod najevo, přizvou si tihle čtyři ještě Podvodnici a rozjedou protiakci (Hardison: "Chtěl jsem mu do kanceláře poslat tisíc pornočasáků, ale tohle je lepší!").
A ačkoliv všichni zpočátku lpí na svém solitérství ("Vím, že si, děti, neumíte hrát s ostatními, ale potřebuju, abyste vydrželi pohromadě ještě sedm minut."), rychle přijdou na to, že v partě se dělá o něco líp. Vztahy si tu budují postupně, ale o to uvěřitelněji. Pevné pouto mezi touhle skupinkou novodobých Robinů Hoodů, kteří zjišťují, že svoje schopnosti můžou věnovat na oltář pomoci slabším, táhne spolu s humorem celý seriál dopředu. 
Samozřejmě, seriál jede podle jedné šablony, ale to mě vůbec nerušilo, naopak. Věděla jsem, co můžu čekat a na co se těšit. 
Bavila mě asociální zlodějka Parkerová, osmapadesát kilo šílenství v letu; geniální hacker Hardison ("Je doba geeků, zlato,"); sice mizerná herečka, zato geniální podvodnice Sophie, stále zamilovaná do Natea, bývalého pojišťovacího vyšetřovatele, mozka všech akcí... Úžasná byla dvojice agentů FBI, pomyslně jsem si plácala po ramenou, kdykoliv jsem objevila dalšího herce z Knihovníků, zajásala jsem nad úhlavním protivníkem party, Nateovým bývalým kolegou, který jim šlapal na paty a navzájem si neudělali nic dobrého, pokud se zrovna nepotřebovali. (Jamese Sterlinga si zahrál Mark Sheppard, pro znalce Canton Everett Delaware III.)
A nejvíc, úplně nejvíc, jsem milovala Eliota Spencera. Protože Eliot Spencer je... zde si pomůžu citací naší Eithne... on je tak - ACH! (Než jsem dopsala tuhle větu, dala jsem si na youtube tři klipy s Eliotem a tak blaženě spokojeně jsem se usmívala, až mě Choť upozornil, že ještě chvíli a zabaví mi počítač!)
Eliot je prostě miláček. Bývalý žoldák s temnou minulostí, expert na bojová umění a znalec všech charakteristických znaků čehokoli, který nesnáší střelné zbraně, ale nikdy netvrdil, že by je neuměl použít. Ochránce slabších a utiskovaných, za svoje parťáky by položil život, což mu ovšem nebrání ve věčném pošťuchování Hardisona a lehce podrážděně povzneseném "já, starší bratr" postoji k Parkerové. 
Ano, Eliota jsem si užívala ve všech jeho polohách. V naštvané ("Sakra, Hardisone!"), pobavené ("Tys nevěděl, že se tohle stane?!"), ironické ("Skvělý. Příště seženeš i hasičský auto, ne?!"), přísné ("Hardisone!" "Nemám z tebe dělat Šmoulu?" "Přesně tak!!!"), statečné ("Je to moje práce!"), nervózní ("Nejsem nervózní. Jen jsem si neuvědomil, že tu bude tolik lidí."), zoufalé ("Neptej se, Parkerová. Protože jestli se zeptáš, já ti odpovím. Takže se, prosím tě, neptej!"), spravedlivě naštvané ("Teď se budu ptát já. Za pět minut vyvrátím tvoji teorii, že mučení nefunguje."), poučující ("Je to charakteristický sestřih/postoj/zvuk/), kovbojské ("Pony Expres jezdí včas:"), muzikantské (Thinking of you)...
Na Eliota jsem naučila i Mladší. Od té doby se zásobujeme jeho fotkami, youtube sestřihy a naše cesty do Lochovic bývají ve znamení těžkých sporů na téma oč je Eliot Spencer větší pašák než Jacob Stone.

 Všechny díly Dokonalého podrazu jsem si stáhla do mobilu, abych si mohla pustit kdykoliv kdekoliv jakoukoliv scénu a aby moje nadšení stran Christiana Kanea bylo dokonalé, zjistila jsem, že chlapec kromě jiného fušuje i do muziky. Nejen, že poměrně zdařile, ale hlavně v mém oblíbeném stylu. No nejsem já kus šťastný holky?
A ano, jeho alba už mám v mobilu stažené taky. Plus těch pár písniček, které ještě nevydal, ale na youtube jsou. Sice v různých stupních kvality, ale sakra - Christian Kane!!!