hrozné představy. Jsou to jen záblesky, ale někdy se mi v hlavě zacyklí a já nejsem schopná myslet na nic jiného...

Většinou jsou to nějaké deprese o dětech. Jak jim z nějakého důvodu nemůžu pomoct. 

Jedna z těch "oblíbenějších" je ta, že někam jdeme, a ta "mladší" je k smrti unavená a nemůže. Manžel nás žene kupředu a já mu říkám: "Jděte se "starší" napřed, my si odpočineme a doženeme vás." A přitom vím, že už je nikdy nedohoníme. Jen dávám "starší" větší šanci přežít a "mladší" vědomí, že neumře sama. Příšerná představa.

A nevím, jestli to jsou ozvěny z nějakých paralelních vesmírů, nebo paměť nevědomí z prapraprapradávných časů... nebo vyrování z budoucnosti.

Jen chci, aby nás tohle nepotkalo.