... Pocit prázdna svádí vědomí ze zaběhaných kolejí každodennosti a přináší s sebou otupující omrzelost. Znamená to katastrofu pro náš mechanický život a navyklý svět...

"Potom se zhroutí kulisy. Vstávání, pouliční dráha, čtyři hodiny v úřadě nebo továrně, jídlo, pouliční dráha, čtyři hodiny práce, jídlo, spánek, pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, pořád stejný rytmus - to je velmi dlouho pohodlná cesta. Jednoho dne tu ale vyvstane "proč", a touto omrzelostí, do níž se mísí údiv, všechno začíná."
Omrzí nás vše, co se často opakuje ve stejné podobě. A to se netýká jen věcí, které nás obtěžují - vstávání, práce, cesty pouliční drahou - , nýbrž i věcí příjemných - neděle, plavání, jídla, kina, lásky atd. Omrzelost nám dává opakování nepříjemně pocítit jako přesycení. A znavená nálada "Vždyť je to pořád totéž" přechází z minulého na přítomné a budoucí. Divíme se pak jak je v životě vše stejné a stejně marné. V omrzelosti se totiž probouzí cit pro věčnou marnost stále téhož (zárodek nihilismu jako psychologického stavu). Ten se stupňuje až k zděšení, pozoruje-li pobyt, že vše vzniká, jen aby to definitivně zaniklo v Nic, mění náš postoj k trvání času. Obyčejně se necháváme časem unášet a vyhýbáme se znepokojující budoucnosti uklidňováním: "zítra, někdy později, až budu starší". Najednou vidíme čas s hrůzou jako svého nejhoršího nepřítele. Člověk, jehož se to dotkne, zjišťuje, že je mu třicet a přepočítává svůj poměr k času v "krvavé matematice". Řešením rovnice času a existence je smrt a sumou našeho života Nic. Hrůza, úzkost, mrazení odhalují zbytečnost a nesmyslnost lidského pobytu. Nejhlubším pocitem absurdity je však hnus.
...

Cítíme se odpuzováni skutečností, v níž už nenacházíme své představy. S druhým člověkem se náhle setkáváme, jako by to byl někdo, kdo mluví do telefonu za skleněnou stěnou a my vidíme jen jeho nesmyslnou mimiku. A někdy na nás civí i naše vlastní tvář v zrcadle jako obraz nějakého cizince. "Tato neprostupnost a cizorodost světa, to je absurdno".

Janke, W., Filosofie existence, Mladá fronta, s. 81-82....

K zamyšlení, co? Taky vám to něco připomíná... není to i třeba váš život?