Naše činy, které jsou pro druhé utajeny – a nás bolí.

Slova, která nás tíží a ze strachu je nikdy neřekneme.

Svět který nám otevírá  dveře a mi je tlačíme zpátky.

Mám strach. Strach sama ze sebe a z toho co po mě chtějí druzí. Mám strach ze svých rozhodnutí a z toho co si myslím.  Někdy mi přijde jako bych se točila v zakletém kruhu, jako bych i já sama chtěla ven, ale zůstávám v něm jen proto, že ten kruh znám, že vím co mě v něm čeká, že z něj nemusím mít strach. Je to můj kruh. Svět, který jsem si já určila, do kterého jsem dala veškerou snahu, aby fungoval tak jak podle mích představách fungovat má. Šlapal a tikal jako přesně nastavené hodinky.. A dnes?  Šlapu si po tom , co mohlo být dokonalé. Příliš naivní na to, abych byla upřímná. Když já bezmocně prahnu po něčem ,co je tak nesmírně daleko, kluzké a naprosto nepolapitelné.Odcházím z míst, které byli mnou posvátné. Směji se  mrakům na obloze a nemyslím na to ,co chtějí ostatní. Ubližuju jim. Lámu jejich důvěru a zraňuji jejich jistoty, které do mě vkládali.

Jenže já sama je opouštím a to mě děsí.  A když odcházím pálím všechny mosty. Lámu všechny spálené vzpomínky a kráčím po rozehřáté cestě. Melancholicky doufám, že vždy tady bude jedna záchranná síť, mámina sukně nebo pomocné lano, větev nad řekou... potřebuji takové ty jistoty, které potřebují malé děti na přežití.

Nevím nikdo se nepokusí. Pochopit – a já vám dovolím podívat se tam hluboko, ale bez přetvářek, snadno... bez ůsměvu a faleše. Mám strach...strach z toho jak to skončí. Ukázat se v plné své kráse, se vším co dokážu a co skutečně svými metaforami myslím.

Nemám ráda nešťastné lidi, nemám ráda, když Ti lidé jsou nešťastní kvůli mně.

Budu se snažit žit tak jak doopravdy chci. Filozofovat a zároveň se posmívat tomu směšnému mraku na obloze. Pokusím se nebát. Pokusím se, aby strach se bál mě...