.......  když mou duši orosí chlad... tak tělo zastíní prach. Otevřu dokořán,  místo hvězdných paprsků okno z plachetnic. Do nich udeří, vítr z perutí. Zbloudělích papírových myšlenek, co rozpletou  jednu touhu spletitou, a chcou jít zase  spát. Odfouknou a pod koberec zatáhnou modlidbu o smíchu na řasách. V hlubinách, zahalených v samotevých peřinách. Kudy odchází ...a kudy se vrací? Chmířové doteky, na špičkách! po těle mém tančí. Piruetky v skulinkách, mé study, tudy se vláčí. Stejně věřím, že slunce vychází.. spolu s tvým pohledem, do očí těm, co na dveře marně buší.

A ...že Ti to každé ráno, tak strašně sluší ...!