Když jsem ještě jako malá holka vyrůstala na předměstí, měla jsem svého jediného přítele.
Bez pochyb to byl nejlepší přítel a pro mě nic a nikdo neměl větší cenu.
Trávily jsem spolu každou chvíli a každé léto .
Měli jsem baráky přímo naproti sobě a dělil nás jen jeden park kam jsem si já a můj přítel chodily hrát. Nebyl to obyčejný park, byl to Svět fantazie nebo dokonce i naše nekonečná galaxie kde neexistovali žádné hranice, kde jsme mohli být čím chceme a dělat si jen to co nám dovoluje naše mysl. Bylo to místo... Kde jsme byli páni času a všech příšer ve Světě. Kam jsme se chodili schovávat do korun stromů před realitou a vládnout všem mravencům v parku. Nikdy jsme bez sebe nevydrželi ani den. Byl to přítel, který čekal za okny než se vrátím. Přítel, který na mě nedokázal být nikdy naštvaný a kamarád, který zůstal semnou, i když ho jiní kamarádi opouštěli, kvůli tomu, že trávil čas jen semnou.
Věřily jsme jen v sebe a náš Svět. Byla jsem oddaná myšlenkami jen o nás a nikdy mě nezajímalo nic jiného. Žádná budoucnost, žádné trable, žádný čas.. Zdánlivě jsme si mysleli, že nikdy tento Svět neopustíme. A budeme navěky ti malý, věčně od bláta ušmudlaní kamarádi co si hrají za skalkou a přísahají si, že nikdy nevyrostou.
Však na jaře
V tu chvíli jsem si neuvědomovala co to ponese za následky. Ovšem dnes ...
Nedávno jsem se procházela v "našem parku" a chůzí jsem rozhrabávala listí. Cítila jsem jak se přesouvám v čase. Ručičky hodinek se točily po zpátky až do doby, kdy jsem měla kudrnaté vlásky, malé nehtíky a tenisky od bláta.
A v tu chvíli jsem si uvědomila, že slib, který jsme si dali pod skalkou, na které teď sedím, že nikdy nevyrostem. Jsem porušila, protože dnes jsem větší.Dnes nemám tenisky od bláta a nemám už ani přítele, který na mě stále čeká.
A to je slib, který jsem porušila v životě poprvé a bolí nejvíce. Vyrostla jsem ....
Inspirace: E.T.