Po úspěšném Skotsku před dvěma lety jsme s Bremošem spáchali další poznávací dovolenou. Když se vloni v červnu kamarádka Ivča radovala, že se dostala na roční Erasmus do Říma, jedna z mých prvních reakcí byla "A můžu se za tebou přijet podívat?". Vlastně jsme to málem nestihli - na podzim stěhování, zimě to nešlo a teď už mi klepe na dveře zkouškové. Přesto se nám nakonec podařilo navštívit nejen Řím, ale i neméně krásnou Florencii.

Přípravy a plány

Termín jsme vybrali v návaznosti na státní svátky na přelomu dubna a května 2014. Původně zamýšlený víkendový eurotrip se protáhl v téměř týdenní pobyt. Ono už to shánění jízdenek bylo úsměvné - samozřejmě jsem chtěla letět letadlem. Kvůli Svátku práce byly ovšem ceny letenek vyhnané extrémně vysoko. Rozhodli jsme se tedy využít služeb Student Agency. Ta ovšem spustila online rezervace až někdy v únoru a během jednoho dvou dnů byly všechny jízdenky vyprodané (kontrolovala jsem to pravidelně), pro ostatní termíny v turistické sezóně navíc zrušili first minute, takže jízdenka rázem stála dvojnásobek. A my kvůli kamarádčiným spolubydlícím ani jiný víkend nemohli, všichni bychom se do bytu nevlezli. Vlak nepřicházel v úvahu a neuspěla jsem ani u Eurolines. Nakonec jsem, pomalu smířená s tím, že nikam nepojedeme, sehnala lístky přes agenturu, která přeprodává jízdenky pro ostatní dopravce. Neměli žádné reference, proto jsem z nich byla rozpačitá, slečny na telefonu ovšem byly nápomocné a sídlo společnosti je v Brně, tak jsem samotný nákup vyřídila osobně. I oni měli na daný termín plno, ale naštěstí jsme našli kompromis, že pojedeme o den dříve autobusem, který končí už ve Florencii, z Florencie přejedeme vlakem do Říma po vlastní ose a z Říma už naštěstí nebyl s volnými lístky problém. Paradoxní bylo, že jízdenky tímto způsobem zakoupené stály polovinu toho, co bychom platili u Student Agency, a i s přejezdem místním předraženým vlakem nás to tak vyšlo finančně lépe. Online bus tímto můžu jen doporučit.

den 1. - odjezd (úterý)

Autobus na Zvonařku dojel se zpožděním, ale nečekali jsme tam sami, tak jsem byla v klidu. Přepravoval nás Tourbus a autobus byl pohodlný. Protože šlo o pravidelnou linku mezi asi 10 městy, co chvíli to někde zastavovalo - Praha, Brno, Vídeň, Padova, Bologna a tak dále. Vyjížděli jsem navečer a na místě měli být po 8. ráno. 

Dokud bylo světlo, studovala jsem průvodce. Toho mi zapůjčil Ivčin kamarád, u kterého jsem pár dnů před odjezdem dostala rychlokurz, co ve Florencii stojí za to a na co se máme vykašlat. Na prohlídku města jsme totiž měli jen necelý den - večer nás čekal přejezd do Říma. Ve zbytku času jsem se učila slovíčka na zkoušku z angličtiny, žebrala jsem u Bremoše o čokoládu (nechtěl se rozdělit, bídák jeden :)), na benzínce rozměnila stoeurovku nákupem pytlíku Haribo marshmallow za euro dvacet a celkem dobře jsem se vyspala. Cesta proběhla v klidu. Nad ránem jsme projížděli Benátkami. Rozespale jsem koukala na všechny ty trajekty a moc se na výlet těšila.

den 2. - Florencie (středa)

Do Florencie jsme dojeli s více než hodinovým zpožděním. Pozitivní byl fakt, že nepršelo - předpověď se netvářila příliš příznivě a kopce Florencii obklopující byly všechny do jednoho utopené v mlze a dešti. Počasí vydrželo skoro celý den. Až na pár krátkých přeháněk, na které si nemělo cenu ani otevírat deštník, bylo pěkně.

Florencie, italsky Firenze, nás uvítala roztomilými auty pošťáků, siluetou několika kostelů a ošklivým autobusovým nádražím. Prvním úkolem dne bylo najít vlakové nádraží. To leží naštěstí kousek. Druhým úkolem bylo najít úschovnu zavazadel, která se tam měla někde nacházet - oběhli jsme celé nádraží nadvakrát, než se nám to podařilo. Co se značení týče, Italové se moc nepřetrhnou.

První památkou, kterou jsme navštívili, byla bazilika Santa Maria Novella. Jde o překrásný rozlehlý chrám - a co mě zaujalo, odehrává se zde začátek Boccacciova Dekameronu. Vitráže oken i Ghirlandiovy fresky byly kouzelné, navíc bazilika pokračuje malou zahradou a venkovní částí se sloupořadím a Španělskou kaplí. A když jsme odcházeli, zrovna začali v bazillice zpívat a ono se to krásně rozléhalo... 

Santa Maria Novella

Při procházce městem jsme narazili na uličku trhovců, kde krásně voněla kůže - Florencie je koželužnictvím proslavená. V centru nejezdí přes den žádná auta, všechny stavby jsou z tmavého kamene, domy mají typické středomořské dřevěné okenice, všude zmrzlinárny a trattorie, útulné hospůdky. Míjeli jsme spoustu historických staveb včetně velké kaple Medicejských, co z dálky vypadá skoro jako kupole dómu. A právě k tomuto slavnému florentskému dómu jsme mířili my.

Středověká katedrála Santa Maria del Fiore je opravdu majestátní. Stavba dokončená začátkem 15. století svět ohromuje ohromnou kupolí, kterou vyprojektoval Brunelleschi, první renesanční architekt. Vstup dovnitř je zdarma, fronta sice dlouhá, ale ubíhá rychle. Zvlášť pod kupolí jsme si katedrálu vychutnali - fresky znázorňující poslední soud od Vasaria a Zuccara jsou neskutečné. Dovnitř dopadá světlo a člověk si připadá úplně mizivý proti té kráse.

  
Duomo a Campanile, zvonice

Přímo pod dómem leží trosky baziliky Santa Reparata ze 6. století. V podzemí lze vidět kudy vedly základové zdi, je tu spousta náhrobků a různých vykopaných artefaktů. Vstup je na "univerzální lístek" - za 10 euro můžete vidět kryptu, baptisterium a Il grande museo del Duomo - muzeum dómu; navíc máte vstup na věž zvonice a na vrchol kupole.

My jsme se jako první rozhodli vylézt na zvonici, která stojí hned vedle dómu - a je z ní na kupoli katedrály krásný výhled. Věž je pekelně vysoká, má asi 4 patra, a v úzkých chodbičkách se turisté mířící nahoru míjí s turisty vracejícími se dolů. Na jednom z mezipater, přímo pod samotným zvonem, jsme spořádali oběd (to, co zbylo z cesty). Pohled z vrcholku věže na malebnou Florencii byl každopádně nádherný.

pohled ze zvonice

Na výstup na kupoli dómu vedla dlouhá fronta, a tak jsme se rozhodli projít směrem k Ponte Vecchio, slavnému mostu přes řeku Arno. Cestou jsme objevili Špitál neviňátek Ospedale degli Innocenti s malebným podloubím a prvním babyboxem - mimina se tu odkládala už v 17. století.

Protože začínalo pršet, neplánovaně jsme zavítali do da Vinciho muzea, o kterém jsem už předtím četla v průvodci. Soukromé muzeum je plné dřevěných modelů dle návrhů slavného génia, od létacích strojů po první tank, vodní šlapadlo, knihtisk a mnohé další. V galerii se pokocháte replikami obrazů a ve vitríně u vchodu je dokonce i jeden originální Leonardův rukopis (a pak ještě několik deníků s přepisy od jeho následovníků). Pokud máte ve Florencii trochu času navíc, doporučuji. Zde jsou jejich webovky.

  
babybox a da Vinciho vodní šlapadlo

Když jsme vycházeli, akorát přestávalo pršet. Během procházky k Ponte Vecchio jsme minuli dvě svatby a milion turistů. Dřive na mostě sídlili koželuzi a řezníci, dneska patří zlatníkům, ti zde mají krámky jeden vedle druhého. Most mě moc neuchvátil, zaujalo mě jen, že domečky zlatníků stojí přímo na mostě - architektonicky je to zajímavé. Při cestě zpět se opět rozpršelo, a tak jsme, hladoví jako vlci, zapluli do jedné z malých hospůdek, kterou jsme si vyhlídli. Překvapilo mě, jak je Florencie drahá, i to nejlevnější jídlo zde pod 6 eur nejde a na malou zmrzlinu si člověk musí připravit 2,50 euro - úplně všude, i mimo hlavní tah, hledat levnější nemá smysl, protože tu nic levnějšího není. A v Benátkách je to prý ještě horší.

Ponte Vecchio, v překladu "Starý most"

Já osobně jsem byla s jídlem celkem spokojená, objednala jsem si lasagne s boloňskou omáčkou (jedna z mála věcí, které jsem na jídelním lístku rozuměla). Že se zde dávají lasagne jako překrm jsem samozřejmě neměla tušení (navíc byly na seznamu hned pod špagetami), proto mě překvapilo, jak je porce malá a že se k nim podává bílý chléb (a taky parmezán na posypání - v samostatné misce). Najedla jsem se dosyta, jen ten chleba Italové prostě neumí. Bremoš si dal pizzu a ten tedy spokojený nebyl ani trochu, měla slušnou černou krustu na okrajích a ani vevnitř nevypadala zrovna lákavě. Navíc jsme evidentně naštvali číšníka, když jsme nepokračovali v hodování dalšími chody - upřímně, na takto protivnou obsluhu snad člověk nenarazí ani u nás. Korunu tomu dal, když při placení shrábl bankovku a bez jediného slova či pohledu odešel. Uff. Po této zkušenosti jsme s italskými trattoriemi skončili.

Doufali jsme, že se fronta na vyhlídku z kupole dómu v mezičase zmenšila, ale nestalo se tomu tak. Tak jsme si ji holt vystáli, zatímco nám černoši systematicky vnucovali deštníky. Mají to dobře propracované - když je sluníčko, nabízí sluneční brýle a hodinky, ale jakmile se zatáhne obloha, odběhnou a za moment jsou zpět s náručí plnou pláštěnek a deštníků, aby mohli vyřvávat  "umbrella - brella - poncho"; vlezlí jsou v obou případech stejně.

Kupole ovšem stála za to. Výstup vede tak, že se v jedné chvíli ocitnete uvnitř kupole přímo pod stropem, a tak si můžete všechny fresky vychutnat doslova na dosah ruky. Už zespoda mě překvapilo, že je omítka na kupoli celá prasklá - zvrchu je to vidět ještě více, člověk by se až bál, že to na něj spadne. Výhled z venkovní části je pak podobný jako ze zvonice, jen se ocitnete ještě o trochu výš. Cesta dolů byla ještě veselejší než nahoru - točité schody jsou uzoučké, místy se mlátíte do hlavy o nízký strop, nahoru i dolů chtějí davy lidí. Některé části jsou sice pro oba směry oddělené, ale i tak jsme se v jednu chvíli úplně zasekli. Nic pro klaustrofobiky :)

pozdrav z kupole :)

Po kupoli jsme zaběhli do předraženého Sparu pro pití a zavítali jsme do baptisteria (křtitelnice) z 12. století, na které jsme měli "předplacené" lístky. Zvenčí jsme neviděli nic - stavba se opravuje, ale vnitřek stál za to, je celý megalomansky vyzlacený. Baptisterium je ovšem známé hlavně díky velké bronzové bráně, kterou vytvořil v 15. století Lorenzo Ghiberti. Ta je pokládaná za první opravdu renesanční dílo a pro Michelangela se stala důvodem, proč se dal na sochařinu (aspoň se to tak traduje). Na baptisteriu se nachází pouze kopie brány, originál je uložený v Il grande museo del Duomo, kam jsme zavítali hned poté. Muzeum je maličké, navíc se zrovna přestavuje, a tam mě krom Lorenzovy brány zaujala už jen Michelangelova Pieta. Naivně jsem si myslela, že jde o originál - dokud jsem originál neobjevila ve vitríně v Bazilice sv. Petra ve Vatikánu o několik dní později.

jeden z mnoha biblických příběhů na dveřích baptisteria

Více muzeí ani galerií jsem nestihli. Slavná Uffizi (sbírky Medicejských) ani Galleria dell'Academia, kde lze vidět sochu Davida, mě moc nelákaly, už proto, že jsou narvané turisty a lístky by se musely koupit předem. Místo toho jsme se vydali na trhy, kde jsme oba sehnali moc pěkné kožené pásky přímo od výrobců - pánové nám je ještě navíc zkrátili přímo na naši délku. Koželužství se tu věnuje snad každý druhý místní. A v samý podvečer jsme cestou na vlakové nádraží smlsli zmrzlinu (za tu cenu bychom si ji asi odpustili, ale když vás pozvou na ochutnávky zdarma, tak nelze odolat...). Vyzvedli jsme kufr z úschovny, ověřili, že máme správné jízdenky (kupovala jsem je online dva týdny předem a i tak stály celé jmění) a jali se čekat na rychlovlak do Říma.

S vlakem to bylo taky veselé. Dlouho dopředu ukazatel hlásil, že má vlak 5 minut zpoždění. Zřejmě díky tomu přišel o "svou" koleji, kam měl dojet. Vlakové nádraží je totiž ve Florencii veliké a vlaky se tu střídají jeden za druhým. A tak jsme čekali a čekali, až konečně vyhlásí, na jaké z nástupišť se máme dostavit (není nutno dodávat, že i vlaky, co měly odjezd až za hodinu, už svoji kolej přidělenou měly). Dokonce ani 10 minut před odjezdem stále nic. 5 minut před odjezdem (odloženým) se konečně rozsvítilo číslo nástupiště - samozřejmě na přesně opačném konci nádraží. Stihli jsme to tak akorát. Být mamina s kočárem či postarší babička, tak asi nemám šanci. V italských vlacích navíc máte přesně daný vagón i místo, kam si musíte sednout. My se museli prodrat až na úplný konec nástupiště. Na ja, piano piano.

Ve vlaku jsme schytali místo u stolečku naproti korejskému páru. Celou cestu kdesi mňaukala kočka a kolem pobíhaly nezvedené děti, co lidem sedícím do uličky přejížděly autíčky po nohách. Jeli jsme rychlostí 200 km/hod, takže nás Řím přivítal za slabou hodinku a půl. Koupili jsme lístky na metro a vydali se na cestu k Ivči, která nám šla naproti. Do bytu jsme dorazili kolem půlnoci, pekelně zmožení. Společně jsme ukuchtili na večeři pasta carbonara a ve dvě padli mrtví do postele. 

I když na mě Florencie nezapůsobila tolik jako Řím, jsem moc ráda, že jsem ji měla možnost vidět. Michelangela, florentinského rodáka, velice obdivuji a bylo kouzelné vidět místa, která inspirovala i jeho. Pokračování z Říma a Vatikánu sepíšu snad co nejdříve :)

tyto i další fotky jsou na mém Rajčeti
odkaz zde