Pomalu začínám chápat, proč se mě domorodí Lucemburčani po příjezdu ptali, z jakého důvodu jsem si vybrala pro svůj Erasmus zrovna Lucembursko, když tu přece nic není. Ono totiž fakt není. Ale materiálu na články mám pořád nekonečně moc! Takže dalších pár příhod ze života v zahraničí a můj super rozhovor v nejslavnějším lucemburském deníku jako bonus.

Párty, párty!

Už vím, jaké to je, když ujede poslední vlak z Lucemburku do Esche. Je to skoro dva týdny, co jsem se bavila na afterschool party ve Versu. Kamarádky mě zradily, jedna si odfrčela do Amsterdamu a druhá dala přednost lenošení v posteli, tak jsem zůstala sama mezi spolužáky. Hezky se o mně starali, střídali se ve zvaní na drinky, to se mi líbilo velice, a dobře jsem si zatančila. Bavila jsem se přesně do okamžiku, kdy jsem s úděsem zjistila, že mi právě ujel poslední vlak a že holky z vedlejší rezidence, co mi přislíbily odvoz autem, mají vlastně v autě plno. Odmítla jsem několik pozvání na přespání na kolejích u spolužáků a ukecala Garyho, aby mě hodil do Esche autem. No, moc se na tu 20 km zajížďku netvářil, hehe :))

Byla jsem na bachatě. A bylo to dost slabé, na další latinu si počkám do Brna. Nebo taky ne, protože se oblíbený francouzský tanečník číslo jedna stihl odstěhovat do Vídně a oblíbený francouzský tanečník číslo dvě odjíždí za měsíc do Polska. Natrvalo. Jen zmizím z Brna, dějí se tam hrůzné věci! 

(Ne)cestuji:

Od posledního článku jsem stihla navštívit Brusel a Gent. Dokonce jsem se málem jela podívat i do francouzské Remeše. To mi tak Francouz (ten, co se má stěhovat do Polska) píše, že bude na týden ve Francii, a jestli se nechci zastavit na návštěvu, že už se pak asi dlouho neuvidíme. Remeš mě lákala už dříve, dali jsme proto hlavy dohromady, odignorovali dva nepříjemné fakty - že budu muset spát u Francouzových rodičů, kteří mě vůbec neznají, a že pokud se o výletu dozví jeho žárlivá přítelkyně, nejspíš mi vyškube vlasy. Jenže já mám boty toulavý a Remeš byla příliš velkým lákadlem. Tak jsem v pátek brzy ráno stála na nástupišti, natěšená koupit si lístky do Francie. A paní za přepážkou, že prý jsou ale všechny vyprodané. Vyprodaný celý vlak? Mezi dědinami Reims a Lorraine? To je se může stát jen francouzským TGV! A prý jestli chci jet vlakem za tři hodiny, že tam ještě místa jsou. Hodila jsem krátký brainstorming s Francouzem a odkývala, že ty tři hodinky tedy počkám. Jenže to nebylo všechno. Madame mi vykalkulovala cenu 115 €. Lehce se mi zatmělo před očima, protože za stejnou cenu bych měla i zpáteční jízdenku do Brna - v plné ceně. Poděkovala jsem, s omluvným úsměvem vycouvala a zavolala Matthieovi, že Remeš tedy příliš nevidím. A on, ať to nevzdávám, že přece něco vymyslíme.

Francouzi mají skvělý systém na spolujízdu. Do Lucemburska nejel nikdo, ale našli jsme několik slušných spolujízd do sousedních Metz, kam se dá dopravit s desetinovými náklady oproti Remeši (jezdí tam totiž lucemburské vlaky). Zaradovala jsem se, našla si nejbližší vlak do Metz, zaregistrovala si spolujízdu na cestu tam i zpět, zaplatila ji (!) a následně pro jistotu zkontrolovala, jak mi to pojede v sobotu z Metz zpátky. A zjistila, že je o víkendu celá trasa mezi Metz a Lucemburkem výjimečně uzavřená. A že co běžně zabere 45 minut je nyní nutné objet přes Německo či Belgii, čímž se doba prodloužila na rovných pět hodin. A že ani s odjezdem vlaku z Metz v 17:00 nestíhám poslední vlak z Luxu do Esche. Ufff! Takže jsem následující půlhodinu stornovala spolujízdu, zuřila nad nemožnými TGV a na uklidnění snědla dvoudenní příděl čokolády.

V Remeši mě zkrátka někdo hodně nechtěl. Neuskutečněný výlet ale měl dohru. V pátek obvykle nechodím do školy. Když už jsem ale v budově byla kvůli počítačům na hledání spolujízdy, zašla jsem i na přednášku, kterou obvykle vynechávám. Tam jsem se úplnou náhodou potkala s další Češkou, která jezdí minimálně 2x do měsíce na víkend do Prahy. Autem! Takže to vypadá, že se možná podívám domů i dříve než na konci června. Ačkoliv technicky vzato, s rodinou se díky Skypu vídám z Luxu paradoxně více, než když pobývám v Brně :)

Co se dalších aktivit týče, zúčastnila jsem se dámské jízdy do německého Saarbruckenu. Do Německa se jezdí hlavně nakupovat, a tím myslím úplně vše, od jídla a oblečení až po auta. A v Saarbruckenu mají nejenomže nekonečnou Europa-galerii, ale i obří třípatrový Primark. Výlet jsme s Dianou a Dominikou zahájily ve vietnamské restauraci na výborné Pho Bo polévce (delikatesa! a z jedné porce jsme se najedly dvě), následně skončily na 4 hodiny v Primarku, odkud jsem si přivezla hromadu doplňků, drobností a dárečků (největší radost mi udělala nová sbírka spodního prádla a oblečky pro kamarádčino mimi), zašly na skvělé frappuccino do Starbucks a následně zakončily celodenní maraton obřím nákupem jídla a drogerie - vybavená jsem přinejmenším na malou dobu ledovou. Na Europu se nakonec ani nedostalo. Jen pak naskládat sedm holek do dvou malých aut, když jsme každá skončila průměrně se 4 vážně velkými taškami... Byl to tetris, ale zvládly jsme to a doufám, že si Saarbrucken brzy zopakujeme! 

Tímto okamžikem jsem prozřela, proč se Lucembursko tolik zasazovalo o bezcelní zónu volného obchodu :D 

  
jedna nakupovací a napravo afterschool party zmiňovaná o pár odstavců výše

Ze života mediální hvězdy:

Stala se ze mě celebrita. Skoro. Jednoho rána mi píše francouzská kamarádka Margaux: "Běž si rychle pro L'essentiel! Jste s Dianou v novinách!". L'essentiel je místní plátek rozdávaný zdarma na nádražích. Vzpomněla jsem si na rozhovor do novin první den, jen pár hodin po příjezdu do Lucemburska, samolibě se usmála a po cestě na nákup si vzala rovnou tři výtisky. Doma jsem nedočkavě noviny otevřela... a zklamaně popotáhla. Náš 20minutový rozhovor byl smrsknut na tři věty - a zrovna ty, které bych nejraději vyškrtla. No, pobavte se sami:

  
ve větším rozlišení zde

"Jsou tu krásné domy, vypadají tak nákladně!", oceňuje Lucemburk Diana, 23 let, a Barbora, 21 let. Studentky ekonomie si jej měly dostatek času prohlédnout. Při hledání kampusu se totiž ztratily. Nutno říct, že dojely autem až z České republiky. Stejně jako ony, desítky dalších zahraničích studentů na Erasmu tráví semestr na naší univerzitě.

Hmm, tak jo no. I na to naše skvělé foto zapomněli.

Jarně:

S jarem jsem to nějak zakřikla. Poslední dva týdny se počasí předhání v zákeřnostech. Věčně prší a do toho strašně fouká. Tak moc, že máte na výběr ze dvou možností: odevzdaně zmoknout, nebo s větrem chvíli bojovat a následně po několika neúspěšných pokusech ukočírovat obracející se deštník zmoknout taktéž. Rozlámaných deštníků jsou po každém dešti koše plné. No, aspoň tu nesněží jako v ČR. A letní čas mi taky zvedl náladu - konečně chodím ze školy za světla.

Příroda se ale probouzí, o tom žádná. Pravidelně po cestě do Lucemburku vlak jen chvíli před nádražím zastavuje, aby počkal na správný čas příjezdu (když teda jede včas, což se moc nestává). A já pravidelně pozoruji honící se ještěrky na železničních náspech. Jednou se tak koukám, že tam protentokrát leží pěkně urostlá kočka. Mhouřím oči více a ona to není kočka, ona si tam hoví liška! Kožíšek si nahřívala, ušatá, s protáhlou tlamičkou a bílou náprsenkou. Krásná byla.

Postřehy všelijaké: 

Ve škole bojuji - kvůli Lucembursku se snad naučím i derivovat. Domorodci si ale ukousli pořádné sousto a začínají ze mě být značně zoufalí. Já je ale hned na začátku varovala! A co teprve programování... Zapsala jsem se totiž na kurz excelu pro ekonomy. To jsem ale netušila, že polovinu z toho dělá programování excelu. Ve Visual Basicu. Ughhh!

Konečně přišly týdenní jarní prázdniny, které nejspíš strávím zahrabaná ve skriptech (protože teorie her, účetnictví, zatracený Visual Basic etc.), i když ne úplně docela, ve čtvrtek mě totiž čekají belgické Bruggy. Příští víkend se koná dlouho vytoužený koncert Parov Stelar a o týden později se za mnou zastaví kolegyňky z práce. Už se moc těším!

Tak jsem doufala, že vás budu oblažovat i jinými články než jen cestovatelskými zápisky, nicméně je to bez šance, vůbec to všechno nestíhám sepisovat. Tak si na závěr dovolím aspoň nasdílet jeden velmi povedený počin, který když jsem slyšela poprvé, div jsem smíchy neskončila pod stolem. Frankofilové pochopí (a doporučuji doposlouchat až do konce ;)) 

Pointa: jde o zremixovaný proslov prezidenta Chiraca. Je serai le président de tous les Français. Tous tous pas pas tous tous tous. Geniální, no ne?

Krásné Velikonoce všem! Ku příležitosti Velikonoc nám pod domem postavili kolotočáři stanové městečko. Vyhrávají dlouho do noci a dělají mi chutě mandlemi v cukru. Mhh, možná si pro nějaké zaběhnu...