Do Bruselu je to z Lucemburska co by kamenem dohodil - slabé tři hodinky vlakem. Shodou okolností je zde na stáži na stálém zastoupení ČR jeden z mých českých kamarádů, hřích toho nevyužít. Slovo dalo slovo a já minulý pátek nasedala do vlaku natěšená na víkend v Belgii.

Když o tom tak přemýšlím, tak právě blízkost Belgie byla hlavním důvodem, proč jsem se rozhodla pro Erasmus zrovna v Lucembursku. Těch možností na výlety! Do Bruselu vlak jezdí z Lucemburku co hodinu za prostudentských 20 € za zpáteční jízdenku (pokud je vám tedy do 26 let, jinak za dvojnásobek). Chvástala jsem se, jak si přivstanu na vlak v sedm ráno, což ovšem znamenalo vstávat v pět, abych se s dostatečnou časovou rezervou stihla dopravit z Esche do Lucemburku. Dopadlo to přesně očekávatelně - v pět jsem zamhouřila oči, zaklapla budíka a nakonec byla ráda, když jsem stihla vlak v osm (a to jen díky tomu, že jsem si prozíravě koupila lístky den předem, jinak by mi ujel i ten). Ne, nemám ráda Esch!

   
okolí Bruxelles Nord
 

Při procházení oficiálních stránek Bruselu mě překvapilo, kolik zde toho má být k vidění. Nějak mi předtím nedošlo, že je v Bruselu i něco jiného než Evropský parlament a pár dalších významnějších institucí. Jako první se snažila zamířit do historického centra. Vybavená lístkem jsem si myslela, že nasednu na nejbližší autobus, ale autobusy nikde. S Matěm jsme měli sraz až odpoledne, tak jsem se odhodlaně vydala směrem pokládaným za správný (nesprávně),  když na mě začal volat nějaký černý chlapec "Hej ty, odkud jsi?" Z drzého černocha se vyklubal sympatický zachránce. Strašně se podivoval, že mám místo kufru jen kabelku (prý si myslel, že jdu z práce :)), tak jsem pocítila patřičné zadostiučení, že mě rok trvající každovíkendové dojíždění za Bremošem aspoň něčemu naučilo. Centrum nakonec vůbec nebylo daleko. Jak může stát lístek na autobus 3,20 €, když to samé ujdete za 15 minut, to mi hlava nebere.

Historické jádro Bruselu mě uchvátilo. Stála jsem na náměstí Grand Place, koukala na ty proudící davy turistických skupinek v čele s průvodci a dlouze obdivovala radniční věž a budovu bruselského muzea la Maison de Roi. Celé náměstí ve stylu brabantské gotiky bylo v roce 2010 oceněno jako nejkrásnější náměstí v Evropě, nachází se dokonce i na UNESCO seznamu. Vše je tu velkolepé, majestátní. Vítr k vám nese vůni waflí a občas kolem vás projede kočár vezoucí turisty. Dokonce i počasí se na chvíli  umoudřilo, abych mohla udělat pár fotek.

  
Grand Place - nalevo la Maison de Roi, napravo radnice

První zastávkou bylo Musée de Costume et de la Dentelle, Muzeum odívání a krajkářství. Muzeum je schované v jedné z postranních uliček ustících na Grand Place. Aktuální výstava je zaměřená na módu 30. let a moc jsem si ji užila. Z muzea odívání jsem rovnou zamířila do Musée de la Ville Bruxelles, Muzea města Bruselu, které je právě v budově Maison de Roi na Grand Place. Největším lákadlem je vystavená sbírka oblečků na čůrajícícho bruselského chlapečka Manneken Pis. O navštívených bruselských muzeích bude časem podrobný článek.

Po muzeích jsem zamířila ke katedrále Saints-Michel-et-Godule, svatého Michala a Goduly. Ta se tyčí na mírném kopečku jen kousek od Grand Place, obklopená krásným parkem s kvetoucími narcisy a fialovými kvítky. Chtěl si mě tu vyfotit nějaký Asiat k sobě do alba. Tak jsem ho aspoň zneužila, aby mě blikl na můj foťák.

  
katedrála sv. Michala a sv. Goduly

Bílá novogotická stavba mi díky dvěma věžím v průčelí ohromně připomínala zmenšený pařížský Notre Dame. S její výstavbou se začalo již ve 13. století, dokončena byla ale až po téměř 400 letech. Z interiérů mi zůstaly v paměti jen krásné vitráže a ohromné varhany, které mají údajně přes 4300 píšťal. 

  
pohled s parkem a na varhany

Při čekání na Maťa jsem se stihla zajít podívat na zasklené secesní galerie z poloviny 19. století, viděla jsem burzu i operu a prošla si několik bočních uliček s příjemnými restauracemi (v jedné cukrárně přímo ve výloze připravovali lákavé domácí dorty). Dokonce jsem dostala i pozvání na večeři :) Mhh, jakou já měla chuť na něco dobrého! Tradiční wafle s čerstvými jahodami a čokoládou tak byly první věc, co jsme s Matěm společně podnikli. V celé Belgiii je prodávají doslova na každém rohu, no dobré byly velice. Při případné příští návštěvě ještě musím ochutnat belgické hranolky, na ty už se nedostalo.

  
Galerie de la Reine a výroba dortů

Co mi z hlavních bruselských památek zbývalo, byl panáček Manekken Pis. Malá socha chlapečka čůrajícího do fontány je jedním ze symbolů Bruselu. Soška zde v různých úpravách stojí již od 15. století a legendy o jejím původu jsem četla přinejmenším čtyři, každou úplně jinou. Na rohu ulic Rue de l'Etuve a Rue des Grands Carmes si dnes ovšem můžete prohlédnout pouze repliku, originální bronzová socha z počátku 17. století byla po posledním vandalském útoku umístěna do Muzea města Bruselu. Při příležitosti státních svátků bývá chlapeček oblékán do různých vtipných oblečků. Od 80. let můžete v jiné části historického centra vidět i čůrající holčičku - Jaenneke Pis. A prý mají v Bruselu i čůrajícího psa :)

  
Manekken Pis a jedna z typických bruselských uliček

Protože mi za celý den pořádně vyhládlo, nakoupili jsme v jednom z arabských obchůdků (muslimů je v Bruselu opravdu hodně, obchody mají nicméně skvělé), došli k Maťovi na byt a ukuchtili si k večeři bulgur. Seznámila jsem se se spolubydlícími a večer jsme vyrazili do irské hospody, kde bylo strašně nacpáno, ale hrála tu živá hudba a celkově to bylo moc příjemné, být zase s někým, koho znám. Viděli jsme se vlastně po necelých 3 letech - kdysi v dávné minulosti jsme spolu trávili léto na Varv. jako vedoucí jazykových táborů.

Moc mě překvapilo, že belgická piva jsou opravdu dobrá. Lepší než naše! Taky lezou rycheji do hlavy. 

Noční Brusel byl kouzelný. Nasvícený, malebý, až mě mrzelo, že jsem si na večerní procházku nevzala foťák. Po cestě zpět k nám z potemělého parku doléhala vůně trávy a kdosi vyhrával na schodech na saxofon. 

Studentské bydlení, kde našel Maťo útočiště, taky stojí za zmínku. V Belgii jsou všechny domy hodně úzké a vysoké, dokonce i hospody - prý se dříve platila daň právě podle šíře domu, tak se to všichni snažili vyhnat do výšky. Dům, kde bydlí Maťo, odhadem z 18. století určitě, je skvělou ukázkou tradičního stavitelského umu. Má rovných pět pater s relativně vysokými stropy, z toho kuchyň se nachází ve sklepě (přes zamřížované okénko je do ní vidět i z ulice), koupelny jsou v prvním, druhém a třetím patře a Maťo bydlí na půdě, na kterou už nevedou ani klasické schody, nýbrž pochybné točité schodiště, kterému jsem nedůvěřovala ani v plně střízlivém stavu. Z kuchyně je to na půdu rovných 101 schodů. Na nejbližší záchod jen 48. To pak člověk nutně dospěje k závěru, že jít na WC dvakrát denně je vlastně zbytečný luxus :)

Ale vlastně se mi tam moc líbilo. Všechno mělo nádech starých časů - dveře prožrané červotoči se zavíráním na zástrčku, historická poštovní schránka, prošlapané dřevěné schodiště, sprchový kout nahodile postavený v komůrce dříve sloužící k vytápění. A na pokoji na mě čekala vlastní postel a hezký výhled ze střešního okna.

Pokračování brzy!