Zatím nejhezčí výlet po Belgii, tentokrát do kouzelných Brugg (anglicky a francouzsky psáno Bruges) a přímořského městečka Oostende. Po cestě jsem navíc zvládla i neplánovanou zastávku v Arlonu.

Bruggy

Do Brugg jsme se vydaly s Dianou ve čtvrtek 9. dubna, vracely jsme se následující den navečer. Z Lucemburska jsme vyjížděly pekelně brzo (vstávala jsem ještě před pátou), jelikož výlet do Belgie obnášel 3 přestupy a téměř 6 hodin na cestě. Jízdenky jsme sehnaly velice levné, zpáteční vlak Lucemburk-Bruggy nás vyšel na 21 euro.

Cesta byla vtipná. Sedíme ve vlaku, užíváme si sluníčka a povídáme si, celé natěšené na výlet. Vtom nás v Arlonu ze snění vytrhne hlas z reproduktoru "Cestující na trase do Bruselu! Kvůli závadám na trati je nutné změnit dopravní prostředek. Na nástupišti 1 na vás čeká vůz 601 a 606. Jediná možnost přestupu je Arlon!" Hlásí to alespoň třikrát, pěkně polopatě. Ve vagónu nás není mnoho, jednomyslně se tak shodujeme, že úpravy na trati, ačkoliv nebyly ohlášené, budou zkrátka obnášet přestup na autobus (to je mezi Luxem a Bruselem posledních pár měsíců celkem běžné). Vydáváme se tedy na autobusové nádraží na nástupiště č.1, ležící hned vedle vlakového, kde vyhlížíme náhradní dopravu. Po chvilce čekání to nevydržím a tážu se obsluhy, kdy má autobus přijet. Pán o ničem neví. O ničem neví ani paní za pultíkem, prodávající lístky na vlak. Všichni začínáme být nervózní, protože "náš" vlak už je dávno pryč.

"Jo tak, to hlášení, to jste měli jen přejít do vagonu 601." A že autobus 601 sice taky existuje, ale jezdí jen co 2 hodiny a ještě k tomu jinam, a tak bude lepší počkat na další vlak. Celá skupinka, včetně rodilé Francouzky (přinejmenším u ní se nemohlo jednat o jazykovou bariéru), nevěřícně kroutíme hlavou, jestli je to opravdu míněno vážně. Vážně to míněno bylo, a tak nám zbyla téměř hodina času k dobru. S Diankou jsme se rozhodly projít si historické centrum Arlonu, když už jsme se v něm omylem ocitly. Vlastně jsme měly štěstí, že vlak stavěl zrovna tady, jelikož Arlon se pyšní nádherným kostelem Sv. Martina. Opíralo se do něj ranní slunce, vevnitř zářily vitráže a vonělo kadidlo. Obdivovaly jsme i krásné domky z dob průmyslové revoluce. Jih Belgie je turismem takřka nedotčený, přitom má rozhodně také svoje kouzlo.

  
Saint Martin d'Arlon

Zbytek cesty už proběhl dle plánu, ač s hodinovým zpožděním. Přestupy v Bruselu a Gand St. Pierre nám nicméně krásně navazovaly, takže jsme nikde nečekaly.

Belgie je vůbec země plná kontrastů. Neodpustím si krátké geograficko-historické okénko: jih Belgie, tvořený pahorkatinou Arden, se nazývá Valonsko, a domluvíte se zde francouzsky. Až do 19. století šlo o velmi chudý kraj. Sever Belgie se jmenuje Vlámsko (též Flandry), hlavím jazykem je vlámština (dialekt nizozemštiny) a rozkládají se tu nížiny. Celý sever je navíc protkaný splavnými kanály, díky kterým šlo ve středověku a raném novověku o velmi bohaté území - města jako Gent, Antverpy nebo Bruggy byly obchodními a finančními centry, známá byla i výroba sukna a krajkářství.

Během průmyslové revoluce Valonsko na krátkou dobu ekonomicky předběhlo Vlámsko. Díky zásobám černého uhlí se zde rozšířil těžký průmysl, hlavně sklářství a hutnictví. Bohužel od 50. letech minulého století byly doly postupně pozavírány, Valonsko nezvládlo restrukturalizaci průmyslu a opět se vrátilo na post "chudé" části země s vysokou nezaměstnaností. Vlámsko se oproti tomu stalo cílem turistů, rozmohl se zde petrochemický průmysl a momentálně je severní část země úspěšná i na poli vědy a výzkumu, což opět vyvolává nevůli Valonska (a naopak Vlámům se nelíbí, že Valonsko "dotují"). Belgie je v dnešní době federativní stát, mimo Vlámsko a Valonsko tvořený ještě samostatným regionem hlavního města - Bruselem, který leží přesně uprostřed. Podle jazykového členění na společenství se za samostatný prvek udávají ještě německy mluvící oblasti na východě země. Konec geograficko-historického okénka a zpátky k výletu :)

Viděli jste film In Bruges? Má skvělou atmosféru, hraje tam Colin Farrell a drží si prvenství v nejčastěji vysloveném slově f*ck ve filmu. Já film viděla poprvé asi před 7 lety a od té doby jsem neskutečně toužila do Brugg zavítat. Nevěřila jsem, že by se mi to splnilo. A splnilo!

  
uličky Brugg

Co se prvních dojmů týče, jen jsme vyšly z relativně moderního nádraží, udělaly jsme jedno velké oooch a s ócháním jsme nepřestaly až do večera. Slunko svítilo, bylo teplo, nádherně. Hned vedle nádraží se rozkládal velký zelený park, přes který se proháněli lidé na kolech. Ale hlavně, stačilo se jen ponořit do první z ulic a jako bychom se propadly do 15. století. Malé a půvabné domky doslova dýchaly atmosférou a jedna ulice nám přišla hezčí než druhá.

To je právě na Bruggách tak úžasné. Většina belgických měst má hezké historické centrum, ale Bruggy jsou kouzelné celé, od prvních domků při příchodu až po poslední stavení na opačném konci města. Ne nadarmo se jim říká "Benátky severu" a jsou hlavním tahounem belgického turismu. Důvodem bylo zanesení říčního kanálu Zwin koncem 15. století, díky kterému ustrnula výroba sukna i broušení diamantů. Bruggy pak na dalších téměř 500 let usnuly doslova jako Šípková Růženka... a probudili jej až turisté. Těch je tu opravdu hodně, na druhou stranu, ve srovnání s Římem či Londýnem je množství pořád snesitelné. Celé historické centrum je na seznamu UNESCO.

  

Naším prvním úkolem bylo najít hostel. Ten se ukázal být situovaný v samém centru přímo pod věží nejstaršího z kostelů v Bruggách - Sint-Salvatorskathedraal, Katedrály svaté krve. Šlo o jeden z těch typických belgických domků, úzkých a vysokých, s masivním dřevěným schodištěm uvnitř. S Lybeer Travellers' hostelem jsme byly moc spokojené. Levný a přitom nabízel hodně kvalitní servis. Platily jsme každá tuším 16 € za pokoj v 11 mixed dorm (to znamená, že v jednom pokoji spí až 11 lidí, holky i kluci společně). Postele ovšem byly zabudované do malých samostaných kójí, takže měl každý svoje soukromí (a lampičku, tudíž jsme se v noci nerušili). Hned po příchodu jsme s Dianou dostaly čisté povlečení a dokonce i ručníky, mapu včetně zevrubného popisu, kam všude se jít podívat, kde se najíst a kam do baru, no a co se těch barů týče, hostel pořádá pravidelné Beer tasting (ochutnávky piva) a Pub crawl (testování barů v okolí), stejně jako komentované prohlídky města zdarma. V přízemí je navíc malá hospůdka s pohodlnými sedačkami a také dobře vybavená kuchyně, kde si můžete udělat jídlo nebo čaj či kafe, to jsme měli k dispozici gratis. Personál byl ohromně nápomocný a přátelský, lidé na hostelu vesměs mladí backpakeři. Celkově jsem byla maximálně spokojená a až mě mrzelo, že zde spíme jen jednu noc.

Na hostelu jsme si s Dianou nachystaly postel (to francouzské stlaní se dvěma prostěradly a žádným potahem na deku mě ale pravda trochu zlobilo), vybalily většinu nákladu a rovnou se vydaly na prohlídku města. Bylo kolem druhé hodiny odpoledne a většina památek zavírala v pět, tak jsme příliš času neměly. Zaskočily jsme jen do Carrefouru doplnit zásoby nutné k přežití na odpoledne. Uličky nás překvapily - centrum Brugg je opravdu nepřehledné a i s mapou se v něm člověk snadno ztratí. Většina ulic totiž v mapě vůbec není zaznačená, jak jsou malé, kroutící se a navzájem napojující jedna na druhou.

První památkou, kam jsme zamířily, byla Belfry (též psáno Belfried) - vysoká zvonice z 15. století, stojící na hlavním náměstí Markt (zvonice tu tedy stávala i dříve, ale dřevěná). Tyto stavby jsou typické pro celý sever Belgie, byly stavěny jako symbol svobody a moci města. Belfry mimo jiné sloužila i třeba jako skladiště pro drahé sukno. Po vyjití 336 schodů se můžete podívat na Bruggy přímo z vrcholku věže, v případě pěkného počasí je prý vidět až k moři. Bohužel, stejný nápad měl i další milion turistů, a tak jsme si vystály 40 minut frontu, než jsme se vůbec dostaly dovnitř. Diana trpí strachem z výšek, a tak byl výšlap dosti zábavný, zvláště když jsme musely neustále pouštět davy mířící v protisměru (schodiště bylo uzounké a místy dosti vratké). V mezipatrech jsou instalované výstavy seznamující s historií města i Belfry, je zde k vidění i tradiční zvonkohra. Výhled mě trochu zklamal - rozhledna je celá zamřížovaná a navíc se nad městem vznášel opar. Nahoře jsou ale k vidění ohromné zvony, největší je Vítězný zvon, který váží skoro 6 tun. Měly jsme zrovna štěstí, že se zvonohra rozezněla - byl to celkem silný zážitek, zvláště pro asijské turisty, co si nestihli zacpat uši. Ve výsledku jsem byla ráda, že jsem se na věž podívala (a že se mi podařilo Dianu vytáhnout až nahoru), ale dolů už jsme to jen seběhly, abychom stihly i něco dalšího.

  
věž Belfried a pohled z ní

Hlavní náměstí Markt, nad kterým se Belfry tyčí, bývalo dříve městskou tržnicí. Nachází se tu spousta poutavých domků, hýřících barvami, a monumentální radnice postavená ve stylu brabantské gotiky. My měly to "štěstí", že většinu náměstí zabírala pouť. Kolotočáři mi poněkud kazili moji snahu vyfotit krásné náměstí se i všemi stavbami a namísto tradičních waflí byly ve vzduchu cítit jen připálené hranolky.

  
Markt - napravo vidíte honosnou radnici

Jako další nás lákalo muzeum čokolády - Choco-Story. Poslední vstup byl možný v pět, hodinky ukazovaly 16:40 a my tak měly nejvyšší čas muzeum najít. Ačkoliv mělo být teoreticky blízko, podařilo se nám v centru dokonale zamotat (ony ty uličky nejenže vypadají všechny stejně, ale dokonce se i téměř stejně jmenují!) a do muzea jsme tak vpadly přesně minutu před pátou. Ale stihly jsme to!

Muzeum sídlí v krásném domku z 15. století, které dříve sloužilo jako vinárna a pekárna s cukrárnou. Choco-Story najdete i v Bruselu, v Bruselu je dokonce i levnější (my platily studentských 7 € a celkem by mě zajímalo, jak se obě expozice liší). Potěšilo nás, že jsme hned u vstupu dostaly čokoládky na uvítanou. Jinak mě ale muzeum tolik neuchvátilo, je cílené hodně komerčně. První patro seznamuje s historií kakaa za časů Aztéků a Mayů, druhé popisuje cestu do Evropy a můžete tu zhlédnout rozličné nástroje na šlehání čokoládové pěny, podíváte se na průřez historií moderní čokolády - kdy poprvé vznika čokoládová tyčinka či že bílá čokoláda neobsahuje žádný kakaový prášek, zato má však nejvyšší podíl kakaového másla atd. Třetí patro je zaměřené na známé belgické značky, převážně pak Neuhas, Lenonidas či Godiva. Na závěr se podíváte na přípravu čokolády v přímém přenosu. Tato část mě dost zklamala. Lidí bylo na ukázce příliš mnoho, aby se všichni vešli do malého pokoje, a tak jsme toho s Dianou moc neviděly. Kolem ovšem putovaly pytlíky s čokoládou na ochutnání a při odchodu jsme dostaly skvělou pralinku, jejíž přípravu jsme se snažily sledovat, a tím si trochu vylepšili skóre, ale shrnuto a podtrženo, nemám úplně pocit, že bych si z muzea odnesla něco více, než co se o čokoládě dočtu na Wikipedii.

  
kovové krabičky - bonboniéry, vpravo konvice na čaj a čokoládu

Po prohlídce jsme se rozhodly jen tak toulat po městě, ale pak jsme objevily kanály a rovnou i jedno z nástupních míst na projížďku loďkami. Jen jsme se dozvěděly cenu (8 € za 20 minut včetně podrobného výkladu, to se dá), neváhaly jsme a naskočily do první volné kocábky. Našeho příkladu následovalo poměrně velké množství lidí, a tak jsme s Dianou zůstaly zaseklé v nepříliš výhodné pozici uprostřed loďky. I tak jsme si to ale ohromně užily. Průvodce vše patřičně komentoval anglicky a francouzsky (včetně toho, kde se nachází který hotel na prodej :)), ukázal nám všechny význačné památky, nejstarší dům, projeli jsme pod nejnižším mostem v Bruggách a doplavili se až na Love Lake, Jezírko lásky, které bylo plné malých káčat a labutí. Některá zákoutí nejsou z břehu vůbec viditelná a celkově byla projížďka ohromně osvěžující a zkrátka báječná.

  
  
vyjížďka na loďkách

Bruggy jsou nádherné, že? U mě předčily i Paříž... Mám teď na bytě nějaké problémy s internetovým připojením, tak je zveřejnění čehokoliv poněkud náročnější, ale budu se snažit sepsat pokračování co nejdříve :)

pro fotky ve větším rozlišení klikněte zde