Právě si užívám poslední víkend v Lucembursku. Venku typicky poprchává, dokonce i znovuzprovoznili topení, což se náramně hodí, protože jsem bez něj neměla kde sušit prádlo.

Včera proběhla rozlučková party v jedné ze studentských rezidencí v Eschi, první Erasmáci už odjeli domů a další je budou brzy následovat, mě nevyjímaje. Lucemburské zkouškové konečně skončilo, nakolik úspěšně se ale dozvím až v polovině července po zasedání komise. Za týden začínám se zkouškami v Brně. Takže co si budeme povídat, poslední týdny trávím převážně takhle:

 

Mimo informatiku, kterou jsem psala už v květnu, a dvě business angličtiny, co byly ukončeny finálními projekty, mě čekala zkouška z Institutions internationales (Mezinárodní instituce, francouzsky), Economics and management of innovation (Ekonomie a management inovací, v angličtině), Comptabilité financière (účetnictví, FRJ) a Microéconomie III (mikroekonomie zaměřená na teorii her, FRJ/AJ). Správně jsem měla psát ještě Dějiny ekonomických a politických teorií, ale vzhledem k tomu, že jsem celý semestr úspěšně ignorovala přednášky, odignorovala jsem ve stejném stylu i samotnou zkoušku, heh.

Zkoušky jsem měla víceméně nasypané do jednoho týdne, ty nejtěžší během jednoho dne, takže stres, stres, stres, protože na každý předmět je tu jen jeden pokus za semestr a já nutně potřebuji dovézt svých 20 kreditů. Nakonec to dopadlo tak, že zkoušky, kterých jsem se bála nejvíce, to jest mikro a Mezinárodní instituce, jsem zvládla levou zadní, a naopak v účetnictví, kterému jsem na hodinách skvěle rozuměla, jsem třetinu zkoušky nestihla dokončit a u dobré poloviny netušila, co vlastně píšu. Nutno říct, že mikro jsem zvládla jen díky velmi intenzivnímu doučování, protože jsem matematiku, tvořící většinu náplně kurzu, viděla naposledy na střední a to jen z rychlíku. Nicméně, po Erasmu derivuji jako když bičem mrská a limita funkcí sázím s přehledem jedno za druhým. Jsem na sebe hrdá!

Co se týče vtipných historek ze zkouškového, na Mezinárodní instituce jsem málem nedorazila. Ten víkend jsem celý prokrastinovala, až v neděli večer jsem vytáhla poznámky. Učila jsem se cca do dvou v noci s vědomím, že si ráno přivstanu a zbytek dokončím dopoledne. Už jsem chtěla jít spát, jen jsem preventivně mrkla na rozvrh, kde a v kolik hodin začínám. No, pěkně ve mně hrklo. Zkouška totiž nezačínala odpoledne, jak jsem byla přesvědčená, ale už ráno, a ještě navíc v budově, o které jsem nejenže netušila, kde se nachází, ale dokonce ani po jakým kampusem by měla být zapsaná.

S přibližnými souřadnicemi budovy pomohla kamarádka, s učením nikoliv. To postele jsem padla ve čtyři ráno, v sedm vstávala, celou cestu vlakem se snažila přesvědčit hlavu, aby fungovala aspoň trochu (a ideálně si ještě něco zapamatovala, protože jsem prošla stěží 2/3 otázek). Nechávala jsem si slušnou časovou rezervu na hledání budovy, bohužel na vrátnici kampusu mě byli schopní nasměrovat až po 10 minutách zuřivé gestikulace, že se Salle A. Tramsschapp opravdu MUSÍ nacházet někde na Limperstbergu. Cesta mi každopádně byla vysvětlena až po přivolání posil a to ve stylu "rovně, vlevo, vpravo, vlevo, rovně".

Měla jsem hrozné štěstí, protože jsem při mém bloudění po ulicích Lucemburku narazila na vyučujícího, spěchajícího na zkoušku. Mým zoufalým hledáním konferenčního sálu, skvěle schovaného a navíc umístěného na jiné ulici, než mi bylo řečeno, byl značně pobavený. Ke stolečku jsem zasedla za 5 minut celá. A to jsem si uvědomila, že jsem doma nechala česko-francouzský slovník, co jsem měla povolený. Uaaa!

Tolik tedy ke zkouškám. Odměnou mi byl dvoudenní výlet do Štrasburku, který jsme spáchaly se Saku začátkem týdne. Povedl se náramně a časem se snad dostanu i k sepsání podrobnějšího reportu (mimo něj vám ještě dlužím Brusel vol.2, Anverpy a Amsterdam).

Pro kamarády jsem zorganizovala malý výlet do bývalé továrny v Belvalu, ze které je dnes zážitkové muzeum Cité des Sciences. Na hlavu jsme dostali ochranné helmy a vydali se prozkoumávat bývalou svařovnu, ohromný kolos z roku 1909. Vrcholem prohlídky byl výstup na 40m vysokou věž, ze které je skvělý výhled na celý Belval. Fajn odpoledne.

 
továrna v Belvalu a holčičí část výpravy :)

Belval jsme si se Saku oblíbily. Ačkoliv je administrativně částí Esch-sur-Alzette, vnímán je spíše jako samostatná jednotka. Má vlastní zastávku vlaku, nachází se zde snad jediná nákupní galerie v Eschi a během příštího roku se sem má přestěhovat část lucemburské univerzity. Jinak jde o hodně industriální místo, spousta továren, věží, skřípotu a kouře z komínů. Taky je v Belvalu skvěle zásobovaný obchod Delhaize, kde mají neskutečný výběr belgických piv za pár korun. Jen co jsme to se Saku zjistily, pořádáme na Delhaize nájezdy jeden za druhým a ochutnáváme a ochutnáváme...

Při hledání zkratky vedoucí z centrální části Esche do Belvalu jsme navíc objevily komplex opuštěné staré továrny, který přímo vybízí k posezení a meditování nad láhví vína. Je fascinující sledovat odsud západ slunce a vnímat, jak si příroda bere zpět, co jí náleží, a podlaha poskládáná z mozaiky se stává čím dál nečitelnější v záplavě zeleně.

 
lucemburská urban exploration a jedna z beer tasting party v naší ctěné rezidenci

S Dianou jsem si před týdnem vyrazily na jezero Echternach, což je jedno z turisticky vyhlášených míst v Lucembursku. Počasí se vyvedlo, minulá neděle byla jeden z mála teplých dnů (ukázkově letních 26°C, kéž by to vydrželo déle!). Většinu dne jsme strávily opalováním na břehu jezera, popíjením ovocného smoothie a tlacháním o životě. Překvapilo mě, jak málo lidí si šlo krásného počasí užít. V Brně bývá přehrada doslova v obležení.

 
u jezera Echternach

Cestou zpět jsme úplnou náhodou objevily ruiny starořímské vily, ke které náleží malé muzeum o životě v dnešním Echternachu za dob římské říše. Ruiny si můžete projít, všude jsou nachystané naučné tabule, takže vidíte, kde přesně kde stály lázně, obytné prostory majitelů, sklepení, hospodářské místnosti. Popisky bohužel typicky jen v lucemburštině a francouzštině, tak jsem si aspoň hezky zapřekládala :)

Jezero jsme téměř celé obešly a domů se vydaly až navečer. Echternach je příjemné městečko, hodně se nám tam líbilo.

 
římská vila v Echternachu

Úplně posledním lucemburským výletem byl trek do Vallée des Sept Châteaux, Údolí sedmi hradů, který jsem absolvovala v pátek se Saku. Za krásných 9 hodin jsme ušly 30 km hore kopcem a viděly 5 hradů a zámků.

První výzvou bylo najít už jen začátek trasy v městečku Mersch, kde jsme začínaly. Vyrazily jsme vybavené jen velmi nekonkrétní mapou s tím, že to po turistických značkách nějak zvládneme. Značka však zmizela z dohledu po prvních 3 km; lucemburské značení je něco úděsného. Zcela regulérně jsme se ztratily, ještě když byl Mersch na dohled. Nezbylo než se chopit mapy, přibližně určit směr a doufat, že se někde napojíme, což se naštěstí po pár kilometrech zadařilo. Ztratit se nám však stejně podařilo ještě několikrát. Většina cesty totiž vedla lesem bez jakýchkoliv orientačních bodů a celá trasa byla liduprázdná, potkaly jsme snad jen dva tři cyklisty.

Cesta vedla z Mersch do Hollenfelsu, kde nás za odměnu čekala zmrzlina v místní hospůdce a první hrad (úplně první "hrad" se tedy měl nacházet v Merschi, ale ten jsme bez zájmu minuly, je to běžná administrativní budova). Následoval krásný zámek v Ansembourgu, co měl nádherné volně přístupné zahrady, a po cestě do Bouru jsme zahlédly další z hradů, schovaný v lesích.

 
nalevo Hollenfels, napravo Ansembourg

Nejhůř jsme "zakufrovaly" v Septfontaines, kde se nacházel předposlední hrad. Neuvědomily jsme si, že je rozdíl mezi starým a novým žlutým značením, napojily se na staré a po cca 2 km chůze se musely otočit a vrátit po stejné cestě zpátky (do kopce!), protože se cesta začala stáčet přesně opačným směrem, než jsme potřebovaly. Tou dobou už jsme měly v nohách dobrých 20 km, tlačil nás čas a navíc jsme dávno pojedly všechny zásoby. Ze Septfontaines už jsem to do Koerichu posledních 6 km hnala poklusem, i tak jsme ale poslední 2 km musely doslova běžet, abychom stihly autobus (nouze naučila Dalibora housti a Boudiccu běhat, pfff). Kdyby nám totiž ujel, musely bychom další 3 km pěšky do Steinfortu, z Koerichu už nám ten den nic nejelo. V Koerichu se nacházel poslední hrad, resp. zřícenina. Pohled na něj jsme si užily už z tepla autobus, který jsme doběhly na minutu přesně. Celý výlet jsem ušla v plátěných teniskách z Deichmanna (kdo by si bral na Erasmus pohorky, že jo) a koncem dne už jsem myslela, že mi nohy upadnou. Zvláště nalomený malíček vehementně protestoval.

 
Septfontaines a jedna idylická z lucemburského venkova

Výlet jsme si ale ohromně užily. I když předpověď hlásila přeháňky, počasí se umoudřilo a celý den vydržel bez deště. Zvlášť Saku, která prožila celý život v hongkongských mrakodrapech, se nad přírodou rozplývala. Udržovaly jsme si krásné tempo 4 km do hodiny, pokud tedy zrovna Saku neobdivovala pasoucí se krávy a šneky u cesty. Či nezapadla do bažiny. Nebo jsem jí zrovna nevysvětlovala, že kopřivy opravdu žahají a ty zlé trny nejsou nic než ostružiník. Největší radost jí ale stejně udělaly lesní jahody ("A vážně se z těch bobulí neotrávím?"), které jedla poprvé v životě. A to nadšení, když jedna nebo druhá nadšeně zařvala na celý les: "Vidím značku!"

Tak jsme se přesvědčily, že to s holkami a mapami nebude tak zlé, jak se tvrdí. Hodně mě překvapilo, jak je na lucemburském venkově rozšířené zemědělství. A Lucembursko vlastně není nic než hlavní město, dlouho nic a venkov.

Snažím se z posledních dnů dostat maximum. Už jsem byla ve všech galeriích, zvládla všechny výlety, co jsem měla v plánu, projela se po mostě nad Lucemburkem směrem na Walferdange a taky řádně večírkuji. Zítra nás čekají oslavy National Day, to jest ohňostroje, koncerty a party ve městě. Těším se! A ve čtvrtek ráno mi přijede mé mezinárodní taxi, kamarádi, kteří mě odvezou domů. Už napořád.

Z fotek z Lucemburska jsem udělala jedno velké album na Rajčeti, tak můžete nakoukout, odkaz zde.