V Bruselu se mi při mé první návštěvě u Maťa moc líbilo. O necelý měsíc později jsem proto vyrážela tímtéž směrem znovu. Na seznamu must-see byla tentokrát nejen bruselská muzea, která jsem v dubnu nestihla, ale i Antverpy, a na ty jsem se těšila obzvlášť.

Lístky z Lucemburku do Bruselu jsem sehnala za 1 € díky autobusové společnosti Megabus, která čerstvě vplula na trh Beneluxu. Lowcost Megabus jsem znala už ze Skotska. Škoda, že jsem o nich nevěděla už při první návštěvě Bruselu; úspora oproti vlaku byla značná. Nevýhodou byla nemožnost si výlet lépe naplánovat, protože autobusy jezdí jen jednou denně. Do Bruselu jsem proto přijela až v pátek odpoledne, ačkoliv bych preferovala ráno, a zpátky se vracela až v pondělí, rovnou čarou do školy na seminář.

Měla jsem trochu obavy, abych našla odjezdové stanoviště Megabusů, které bylo stranou od ostatních autobusů, naštěstí byl ale autobus již nachystaný. Pobavilo mě, že stejný nápad na výlet měl i Jakub, jeden z mála Čechů, se kterými jsem se v Luxu vídala, a tak jsem si aspoň cestou měla s kým povídat. Když jsem tedy zrovna nedospávala čtvrteční party, rozvalená na dvojsedadle, s kabelkou pod hlavou namísto polštáře.

Kolem druhé hodiny odpoledne nás řidič vyhodil u katedrály sv. Michala a Goduly, že dál je cesta uzavřená. Znalecky jsem si to nasměrovala k prvnímu z muzeí, které jsem měla na plánu dne, muzeu belgických dějin zvanému BELvue. Jen jsem dokončila prohlídku, zamířila jsem i do galerie moderního umění BOZAR. Sice mě více lákalo muzeum Oldmasters, ale čas tlačil a BOZAR se nacházel hned vedle BELvue, takže volba byla jasná. O obou návštěvách více v samostatném článku zde.

 
v pátek jsem prakticky nefotila, tak aspoň pár snímků z minulé návštěvy
katedrála sv. Michala a Goduly a Galerie de la Reine

Čas tlačil natolik, že jsem si v průběhu dne nenašla ani chvilku na vytáhnutí sendvičů, co jsem si ráno poctivě nachystala. Když mě tedy v šest večer z výstav vyhnali, první, na co jsem se vrhla, bylo jídlo. Sedla jsem si do Parc de Bruxelles, pojedla svačinu, přečetla kus knížky a čekala, až Maťa pustí z práce. Ten nakonec zavolal, jestli bych netrefila přímo k němu. Jsem holka šikovná, jasně že trefím! Nakonec jsem se sekla jen o ulici, což byl dost slušný výkon, vzhledem k tomu, že jsem šla pěšky přes celé historické centrum. Maťo měl od předchozího večera slušnou kocovinu, tak jsme jen v rychlosti nakoupili, udělali k večeři hummus a plácli se do postele k filmu, protože jsme byli oba příliš utahaní, abychom se šli socializovat někam ven.

Na sobotu byly na plánu Antverpy, ale o těch až příště v samostatném článku – Antverpy si jej rozhodně zaslouží. Domů jsme dojeli pěkně uchození, a tak jsme i v sobotu vyhodnotili, že návštěvu některého ze stylových pivních barů necháme na jindy. Naštěstí zbývala ještě neděle.

V neděli na nás čekaly slavné bruselské trhy na nádraží Midi, bazilika Sacré-Coeur a poslední z galerií, co jsem nezvládla v pátek. Ačkoliv jsme vstávali už před devátou, vyrazit se nám podařilo stejně až těsně před polednem, hlavně že jsme měli výbornou snídani (sýr zapečený se šunkou a alobalem jako bonus :)). Na výpravu za trhy se přidali i Maťovi spolubydlící, pěšky jsme společně klusali přes centrum Bruselu asi 40 minut, dokonce i výtahem přes město jsem se svezla. Počasí vyšlo báječné, sluníčko svítilo jako o život a celé centrum bylo nacpané zahrádkami restaurací, ze kterých se neslo klábosení turistů i místních, v doprovodu živé hudby hrající snad ze všech možných koutů. Ten víkend jsem se totiž zrovna trefila do konání několika festivalů, mimo jiné i Dne Evropy, kdy byly pro veřejnost otevřená zastoupení EU všech členských států (a myslím, že i další evropské instituce).

 
festivaly

Trhy = moc lidí. Většina prodávajících byli Arabové, křičící výhodné ceny a slevy. Ovoce, zelenina, sýry, z druhé strany bylo dostání i spodní prádlo a boty, zkrátka cokoliv si vzpomenete. Mimo hromadu ovoce jsem si pořídila třeba i hennu, co mi zrovna došla. Naším hlavím cílem byly ovšem vynikající palačinky s olivami, feta sýrem, cibulkou, nakládanými rajčaty... To vše zalito medem. Taková lahoda! Oblizovala jsem se až za ušima, zvlášť, když jsem k jídlu dostala i pravý čaj touareg z obří kovové konvice zdobené arabeskami.

 
trhy... palačinky jsem vyfotit nestihla :)

Zatímco ovoce jsme si nechali odnést spolubydlícími na byt, my se po výborném obědu vydali k bazilice Sacré-Coeur. Metrem načerno, to už je totiž naše tradice.

Bazilika majestátně ční ve čtvrti Koekelberg na samém konci nekonečně dlouhého parku. Ten byl plný pobíhajících dětí, pro které zrovna probíhaly jakési slavnosti. Bazilika by měla být největší stavbou na světě ve stylu art deco, nám nicméně připomínala spíše starou byzanc. Stavba byla započata už v roce 1905, dokončena ale byla až o 65 let později. Jde o opravdu monstrózní dílo - a snad první moderní křesťanskou stavbu, která se mi po architektonické stránce opravdu hodně líbí. Hlavní vchod byl zavřený, naštěstí jsme se nenechali odradit a vklouzli dovnitř dveřmi z boku. 

 
bazilika Sacré-Coeur

Velké otevřené prostory, mohutné sloupořadí, geometrická výzdoba, žádné zbytečné pozlátko. Za 5 € si můžete vylézt až úplně nahoru na vyhlídku, což je hlavním důvodem, proč se vyplatí do Koekelbergu zajet. Vyhlídka za to rozhodně stojí. Cesta nahoru navíc vede přes všechna patra baziliky, takže se vám několikrát otevře výhled na celou chrámovou loď.

 
vnitřek baziliky

V jednom z mezipater na nás čekala malá umělecká galerie. Tématika výstavy byla sice křesťanská, nicméně obrazy a sochy veskrze moderní, tudíž pointa jednotlivých děl zůstávala ukrytá až do posledního okamžiku. Některé kousky mi přišly dost zajímavé.

Jinak byl ale výstup veskrze zábavný. Výtah totiž nefungoval, a tak jsme se nahoru vydali po bočním únikovém schodišti. Celá bazilika je postavená ze železobetonu, uvnitř s neomítnutými hrubými chodbami zapáchajícími myšinou. Trpět na klaustrofobii, křičím.

Z vrcholu baziliky je vážně skvělý výhled, mnohem lepší než z profláklejšího Atomia. Není totiž krytá jako Atomium a navíc si ji můžete obejít celou kolem dokola. Vyšlo nám počasí se skvělou viditelností, tak jsem měla vše doslova na dosah ruky – Atomium, katedrálu Sv. Michala a Goduly, Grand Place a miliony hemžících se aut pod námi.

 
pohledem na Brusel

Za výšlap jsme si přímo pod bazilikou dali skvělou zmrzlinu. Moc jsem ovšem toužila vidět galerii Oldmasters, a tak, ačkoliv se nám z vyhřátého trávníku zvedat vůbec nechtělo, zavelela jsem brzy na odchod. Ke galerii jsme to vzali metrem, i tak jsme ovšem přijeli až hodinu a půl před koncem otevírací doby. Bohužel jsem podcenila Maťovu znalost Bruselu. Kvůli festivalům, které se konaly kolem celého Parc de Bruxelles a Rue de la Régence, se nám totiž muzeum několikrát podařilo přejít... A pak už bylo tak pozdě, že jsme to museli vzdát. Mrzelo mě to.

Na druhou stranu, o to více času zbylo na Food Festival, slavnosti jídla. Několik ulic bylo doslova obležených pojízdnými stánky s dobrotami, od sushi, po burgery, thajskou kuchyni, míchané drinky a hranolky s belgickými omáčkami. Ty jsem zkusila já, protože belgické hranolky byly jednou z položek, co by prý žádný cestovatel neměl v Belgii vynechat. Andaluská omáčka mi chutnala moc, hranolky byly prostě hranolky. Výsledné hodnocení: belgické hranolky můžete s klidem v duši ze seznamu vypustit ;) 

 
Food Festival

I tak jsem ale byla s festivalem spokojená, už jen těch vůní a pohodově naladěných lidí všude okolo! Také se mi moc líbily atrakce pro děti, zvlášť řetízkáče, kde si děcka zajezdila na drakovi či se proletěla jako čarodějnice na koštěti.

Poslední zastávkou bylo Delirium Café, nejznámější bruselský pivní bar, zapsaný v Guinessově knize rekordů pro největší nabídku piv, která by měla dělat kolem 2500 druhů. Na to, jak je proslavený v turistických průvodcích, mě mile překvapilo, že zde zas tak moc návštěvníků nebylo. Stejně tak interiéry byly stylové a celkově měl bar dobrou atmosféru.

 
Delirium zvenku a nekvalitně zachycené interiéry

Delirium je mimo jiné i pivovar, tudíž většina čepovaných piv jde z vlastní výroby. Založeno bylo roku 1906 jako Huyge Brewery a nejznámějším pivem v nabídce je blonde ale Delirum Tremens s 8,5% alkoholu, to jsem si vyzkoušela i já. Moc mi chutnal i skvělý višňový krieg, podávaný v krásné skleničce.

Po příjemném večeru v baru jsme zamířili k Maťovi domů, kde mě čekalo smoothie z ovoce z trhů a rozkoukaný film z předešlého večera. Druhý bruselský víkend tak byl o poznání klidnější než ten první, ale veskrze příjemný. Konečně jsem měla možnost si Brusel pořádně užít.

Domů do Lucemburku jsem jela v pondělí brzy ráno, opět Megabusem za 1 €. Vstávala jsem v pět, to se zrovna rozednívalo. Teprve se probouzející Brusel jsem si vychutnávala plnými doušky. Hlavní město Belgie má totiž svoje kouzlo. A vážně by mi nevadilo se sem jednou odstěhovat. 

Fotky ve větším rozlišení opět na Rajčeti (klikněte zde), společně s Antverpami.

Více článků z Bruselu: dubnová návštěva první den a druhý den, bruselská muzea